Už neskutečných dvacet let se na scéně pohybuje mezinárodní trio kolem excentrického frontmana Briana Molka. Za tu dobu kapela dalece přesáhla soudobou ostrovní kytarovou scénu a kapely jako The Killers nebo Kasabian. Naopak, Placebo poslouchají i lidé, kteří jinak o kytarovky nezavadí ani kouskem ucha a často jde i o vyznavače tvrdých metalových žánrů nebo elektra. Proč? Prostě jednoduše skvělé písničky, atmosféra, charismatický vokální projev nebo i fakt, že se do toho formace umí naživo pořádně opřít.

A kytarové vazbení i rychlý rytmus nechyběly ani na včerejším brněnském koncertu, kam se Placebo vrátili po dlouhých jedenácti letech. A že měli na co navazovat. Tehdejší turné se totiž jelo na podporu přelomového alba "Meds" a muzikanti (tehdy ještě i s bubeníkem Stevem Hewittem) byli v životní formě.

Než se pustím do zhodnocení samotného koncertu, v krátkosti k věcem okolo. Nepotěšila zmatená navigace, jak se vůbec do daného pavilonu dostat, dlouhé fronty na odbavení (kde většina prostála překapelu), ještě delší fronty na občerstvení, ani takřka nekomunikované posunutí hracího času headlinera o půl hodinu vpřed. Celý koncert se tak odehrál za světla prosvítajícího skrz industriální halu, což v této kombinaci nechtěně budilo dojem, že jste na lokální kapele hrající ve festivalovém stanu někdy ve dvě odpoledne.

Ale k pozitivním věcem. Support NiceLand sice sám před celým davem bez doprovodné kapely působil poněkud zvláštně a takto intimní projev by se hodil spíš do malého klubu, ale ačkoliv autor reportáže nezná nijak víc jeho tvorbu (ačkoliv o jeho existenci už ví nějaký ten rok), potěšil procítěný projev a tklivé melodie, inspirující se slyšitelně mimo jiné i u Placebo a z tohoto pohledu šlo o vhodnou volbu.

Placebo odehráli v Brně našlapanou porci téměř třiceti songů během dvou hodin, kapela jela jako stroj a Brian pouze jednou krátce promluvil k publiku. Subjektivně to ale lze považovat za klad, jdete přece jen na živou hudbu a ne na diskuzní kroužek. Šlo o reprezentativní průřez všemi dlouhohrajícími deskami a zamrzí snad jen naprostá absence čehokoliv z vynikajícího EP "B3".

V hale byl až překvapivě dobrý zvuk, a tak jsme si mohli užít i doplňkové muzikanty obsluhující klávesy nebo housle. Co říct k ústřední dvojici? Pánové prostě nestárnou. Dvoumetrový Stefan Olsdal je stále tím vytáhlým pankáčem, Brian Molko naopak pitoreskním androgynním skřítkem s dětským výrazem, který ale maskuje vnitřní démony a silné emoční pnutí.

Samotné kapele nelze nic vyčíst - nabídla plnotučný setlist, povedené projekce, poctivý výkon i silně emociální závěr v podobě atmosferického coveru Kate Bush. Zarazí ale, proč i na takové Muse chodí plné stadiony (a nutno dodat, že zaslouženě), zatímco na Placebo v Česku opakovaně jen slabší tisícovky lidí. Snad je to i tou alternativní aurou, nevyhraněnou sexuální orientací a smutnou náladou - lidé mají obecně raději veselé a jednoduché věci. Takoví ale nejsou Molkovou cílovkou a je to tak dobře.