O albu "Sun Structures", které čtveřice vydala v roce 2014, se dá bez velkého přehánění říct, že šlo o jeden z nejpovedenějších debutů za poslední léta, songwritersky i sonicky až překvapivě dotaženým na to, že si ho kapela, v hlavní roli s frontmanem Bagshawem, produkovala sama. Přinejmenším polovina desky měla jasně hitový potenciál, přímočaře, ale přitom nijak urputně, což na něm bylo (mimo jiné) to sympatické. A Temples ho evidentně velké části proměnili. Jak jinak si vysvětlit, že Palác Akropolis rupající ve švech si místy prozpěvoval slova i nejnovějších tracků a hltal každý song na setlistu. Sázet na headlinování největších festivalů a podobné mety by ale v případě Temples nejspíš bylo odvážné.

Ne, že by na ně neměli. Masivním zvukem překračovali žižkovskou stage několikanásobně, nechybí jim sexappeal, a hlavně mají návykových pecek na rozdávání. Tam, kde ale jiní soukmenovci chodí věcem naproti, oni si radši drží uměleckou integritu. Neupsali se žádnému majoru, ale namísto toho se usídlili u renomovaného indie labelu Fat Possum a nekonečnému pendlování od klubu ke klubu pro ně evidentně taky není cestou. Ani tak silné singly jako "Mesmerize" nebo "Colours To Life" tak první album nedotáhly výše než na 163. místo oficiálního žebříčku a domácí rádia ho k lamentování slavných fanoušků Bobbyho Gillespieho nebo Noela Gallaghara taky celkem opomíjela, z pohledu návštěvníka Paláce Akropolis je ale zásek skupiny na úrovni středně velké klubky jedině výhodou.

Fajn zvuk, kapela na dosah ruky a neředěná atmosféra pomohly k tomu, že všechny devizy sympatických vlasáčů vynikly naplno. V hlavní roli byla pochopitelně kaleidoskopická, optimisticky laděná produkce s dominantními elektronickými prvky, lemovaná synťáky s barokní nebo westernovou tematikou, pevně ukotvená v hutných aranžích, které fungovaly jako příboj. Čistokrevně psychedelické exkurzy, pokud k nim došlo, se pohybovaly v přesně nalajnovaných mantinelech a klidně neškodilo by dopřát jim více prostoru, pokaždé když přišly na řadu, ale vyzněly se vší parádou jako třeba ve "Sun Structures" s hypnotickým intrem.

Bagshovi to zpívalo přesvědčivě, komentáře na bezpohlavnost jeho výrazu na sebe nenechaly dlouho čekat, a když si jeho arzenál kytar vzal hlavní slovo, sázel celkem přísná sóla, která si díky jejich hravosti stálo za to si vychutnat bez netrpělivého očekávání okamžiku, kdy je vystřídá další refrén. Jestli v Temples měli nějaký handicap, nebyl způsoben výkony pevně sehrané kapely ani nedostatky na straně sálu jako spíš o nepatrnou druhořadostí některých jejich novinek oproti staršímu materiálu. Často vytýkaný deficit spontaneity a zbytečná repetitivnost repertoáru z nejnovějšího alba "Volcano" mírně poznamenala i pražský set, ale v kontextu jinak skvěle vyváženého setlistu nešlo o nic, co na člověka mělo příležitost zásadně dolehnout.

Ve výsledku pražská premiéra Temples rozhodně stála vysoko nad průměrem a promotéři, ať už festivaloví nebo kluboví, by měli zavětřit. Tohle je sázka na jistotu. Předskakující Creatures naopak protentokrát zůstali druhou ligou, musí se ale uznat, že kabaretní excentričnost jejich zpěváka budila pozornost, a tak i jejich vystoupení poměrně příjemně utíkalo.