Hned od úvodu nemíním zastírat, že Siouxsie jsou pro mě srdeční záležitostí. Naživo jsem měl možnost je vidět sice jen dvakrát, ale jejich produkce v nadupané Lucerně před jedenácti lety patří k asi vůbec nejlepším koncertům, které mě kdy potkaly. Snad proto jsem k aktuálnímu výběru hitů přistupoval značně nedůvěřivě, s ostříží opatrností člověka, který má doma cca 70 % diskografie, takže rozhodně jen tak něco nemíní odpustit. A hned po prvním poslechu jsem si tak mohl oddychnout - tady není co kritizovat.

Siouxsie And The Banshees nejsou ani tak kultovní spolek omezeného počtu nadšenců, jako opravdu prokazatelně jedna z nejdůležitějších skupin přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, skupin vyrostlých na punku, které následně definovaly pojem postpunk a ovlivnily celou nastupující generaci - ať už tzv. gotických kapel či nových romantiků (spolu s nimi pochopitelně patří do tohoto šuplíku i The Cure nebo Joy Division). Vznikli v punkovém létě 1976 a leaderka Susan Janet si už tehdy říkala Siouxsie Sioux a patřila k nejbližšímu okruhu fanoušků Sex Pistols - ostatně budoucí basista Pistols Sid Vicious odehrál první koncert s kapelou coby bubeník. Kamarádili se s Cure, basista Steve Severin měl s jejich leaderem Robertem Smithem vedlejší projekt The Glove a sám Smith hrál se Siouxsie nejprve jako záskok, později i jako regulérní kytarista (natočil s nimi dvě alba). Postupem času se vyvinuli v originální formaci, která se od rozskřípaných a disonantních začátků dopracovala nejen na respektovanou pozici v hudebním průmyslu, ale i k osobitému pojetí inteligentního popu.

To všechno si sice můžete přečíst v kdejaké encyklopedii, ale zároveň to můžete slyšet i z aktuálního alba. Skladby sice nejsou řazeny chronologicky, ale při studování dat vydání z bookletu i ten, který detailně historii skupiny nezná, snadno odhalí kontinuální vývoj od temně mrazivých začátků, reprezentovaných skladbou "Hong Kong Garden", přes pozdější zcela patrnou snahu o vstřebávání mnoha dalších podnětů v "Peek-A-Boo", které vnášel především multiinstrumentalista Martin McCarrick (obsluhoval klávesy, akordeon, cello a kytaru - dnes je členem Therapy? ), až po plochy plné zhmotnělé krásy na poslední desce "The Rapture", zde zastoupené skladbou "Stargazer". Dárečkem pro věrné je nově natočená a dosud nikdy nevydaná skladba "Dizzy" - ač nahraná letos a tedy se značným odstupem, posmutnělou atmosférou do celku skvěle zapadá. O tom, že k sestavování bylo přistupováno s rozmyslem, svědčí i to, že opomenuta nebyla píseň "Face To Face" z filmu "Batman se vrací" a celá deska je pěkně zarámována coververzemi - beatlesovská "Dear Prudence" na úvod, "Wheel's On Fire" od Boba Dylana na závěr. Remastering původních nahrávek je dnes již samozřejmostí.

Samozřejmě by se nějaké ty mouchy či chybějící důležité skladby "schované na příště" najít daly, ale s vědomím, kolik vzniká výběrů naprosto odfláknutých a se zřejmým úmyslem vytlouci co největší kapitál s co nejmenší snahou a péčí, by mi v tomhle případě připadlo hloupé je tahat na světlo.