Devětadvacetiletý Mišík byl v půlce sedmdesátých let muzikantem, který - pokud už tenkrát nebyl v bigbítových kruzích legendou - měl lví podíl na tom, jak dobová rocková hudba přelomu šedesátých a sedmdesátých let vypadala. Jak již píšeme jinde, byl prvním ze zpěváků Matadors, později krátce působil v kapele George & Beatovens a do roku 1970 působil společně s kytaristou Radimem Hladíkem v kapele Blue Effect. S posledními jmenovanými stačil natočit i album "Meditace" a dvojici singlů. Podílel se na jednom z nejoceňovanějších alb československé hudební historie, "Kuřeti v hodinkách" skupiny Flamengo, mihnul se i v jazzrockovém Energitu Luboše Andršta. Kariéra, která by mnohému muzikantovi vydala na několik desetiletí.

Mišíkova bezejmenná - byť se můžeme setkat i s názvy "Stříhali dohola malého chlapečka" nebo "Etc…"- debutová nahrávka, je setkáním tvůrčích osobností, kterým se i v nešťastné době tuhé normalizace podařilo natočit album, jež se pravidelně objevuje na nejvyšších příčkách toho nejlepšího, co v československé hudbě kdy vzniklo. Stmelující osobností za mixážním pultem byl Hynek Žalčík, talentovaná producentská duše, která stála jak za "Kuřetem v hodinkách", tak "Městem Er" Michala Prokopa a jeho Framusu 5. Druhým mužem v pozadí, který by rozhodně neměl zůstat v pozadí, je Jan Spálený, sám talentovaný muzikant, který zastával pozici hudebního režiséra.

Mišík od roku 1974 hrál s kapelou Etc… (jak ostatně někdy bývá toto album přezdíváno), skvadrou vynikajících instrumentalistů, jejichž jména už dnes nesou nezpochybnitelný punc legendárnosti. Kytaristé Pavel Fořt a Petr Pokorný, basák Vladimír Padrůněk, Anatoli Kohout na bicích a houslista Jan Hrubý mají neoddiskutovatelný podíl na tom, jak album zní. Zapomínat však nesmíme ani na hosty, kteří se často mihli jen na jediné skladbě, jejich příspěvky však dodávají hudbě dotyk oné kýžené dokonalosti: Vladimír Merta, Petr Kalandra, Ota Petřina, Jiří Stivín, Luboš Pospíšil schovaný v doprovodném sboru - co jméno to pojem. Ne vždy to platí - tady však rozhodně: Výjimečná sešlost a naladění na stejnou notu skutečně vedlo ke vzniku unikátní nahrávky.

Mišík - to je ztělesnění na textech postaveného rocku, který se nikdy nebál vstřebávat vlivy folku, blues nebo dokonce psychedelie (viz sedmiminutová skladba "Biograf", která spojuje Pink Floyd a Velvet Underground a toto spojení koření typickou mišíkovskou poetikou). Ač se na albu setkáváme s texty od šesti různých autorů (po dvou sám Mišík, dvě zhudebněné básně Josefa Kainara, dvakrát Hynek Žalčík a po jednom textu od Vladimíra Merty, Pavla Kopty a Jiřího Suchého) a jejichž výčet může působit zvláštně nesourodě, album si přesto udržuje jednotnou atmosféru i tematiku.

Mišík je pevně svázán s městem, jeho každodenním životem, je schopný žasnout nad zdánlivou obyčejností, kterou často nevidouce přecházíme. V Míšíkových textech najdeme ledacos z imaginace filmové československé nové vlny - vždyť obraz, který celou desku otevírá ("Bublinky utíkají z limonád / na pocákaném stole") má ve své banálnosti a přesto fantastické, atmosférické drobnokresbě blízko k režiséru Ivanu Passerovi. Vedle vyloženě komických historek ("Jednohubky") se však Mišík nebojí ani výrazně poetických vyjádření ("V ulicích měst časem zavátých / V rozpadlých chrámech bez zvonů / Divoký anděl ranních snů / Zrosená křídla prodává").

Celé album se nese v duchu dokonalého souznění, jehož úhelným kamenem je Vladimír Mišík. Jeho hlasový projev sice neoslňuje rozsahem či pěveckými kudrlinkami, je však naprosto specifický, v českém rocku neopakovatelný a hlavně dodává vybraným textům punc uvěřitelnosti. Mišík je ve zvoleném repertoáru jako doma, nikdo ho netlačí do něčeho, co by sám nechtěl. Spojuje se v něm rocková rozervanost a zkušenost s městským životem ("Bazarem proměn") s milostnou rozervaností básníka-romantika ("Proč ta růže uvadá"). Nic však nepůsobí jako stylizace, Mišík je svým vlastním způsobem doma v obou polohách.

Supraphon vydal Mišíkův debut v té podobě, v jaké před desetiletími vyšel. Vybavil jej pouze poměrně chudým bookletem. Zarazí absence jakýchkoli bonusů. Vyloženě se totiž nabízí přidání druhého disku s anglickou, exportní verzí alba. Vydavatelství sice své reedice ohlašuje s velkou pompou, ale o tom, jak takovou výroční reedici vybavit, se mají v Supraphonu co učit.

To však nic nemění na kvalitách samotného alba a tím pádem i na uděleném absolutním hodnocení. Mišíkův debut je domácí hudební zlato, které bychom si měli hýčkat. Vladimíra Mišíka je teď všude plno - a naprosto zaslouženě. Všechna ta slova, filmy, rozhovory a články nepřekonají sílu, která tkví v samotném albu. Nechme zpívat Mišíka, víc není potřeba.