Tomáš Dvořák neboli Floex působí na pódiu se svým oblíbeným klarinetem absolutně soustředěně, v zákulísí se ale mění v roztěkaného a hyperaktivního génia. Chvíli mluví o své hudbě, chvíli o svých výtvarných projektech a do obojího je viditelně zcela zblázněný. Velká naděje domácí hudební scény vydala loni pod jménem Floex vynikající album "Pocustone". Servíroval na něm inteligentní hudbu na pomezí jazzu a elektroniky, aby za ni sklidil několik velmi pochvalných recenzí a žeň nejrůznějších cen (mimo jiné i cenu Akademie populární hudby v kategorii Trance&Dance, desku roku podle kritiků Rock & Popu a hned několik Czech Dance Awards.) Letos přivedl s pomocí Floexího bandu písně z "Pocustone" na koncertní pódia.

S Floexím bandem jsem se potkal po jejich brněnském koncertě. Byli zrovna po večeři a ve velmi rozverné náladě. Mluvil hlavně mozek celého projektu Tomáš Dvořák (neboli Floex) a občas mu přizvukovali Radek Bureš (bicí) a Petr Tichý (kontrabas). Do party patří ještě zpěvačka Ridina Ahmed, která ale zrovna nebyla v příliš komunikativní náladě.

Čí to byl nápad udělat z projektu Floex živou kapelu?

Tomáš: Radkův.

Ten nápad přišel až po natočení desky...

T: No vlastně ještě před ní.
R: Já jsem dělal rozhovor s Tomášem a Matoušem. Protože hraju na bubny a líbilo se mi, co Tomáš dělá, zkamarádili jsme se a začal jsem do něj hučet, ať udělá živou kapelu. Nejdřív se mu moc nechtělo.
T: Ne. Já jsem jen nechtěl předtím, než bude deska hotová.
R: Ano, my jsme to vlastně rok odkládali, než bude mít Tomáš hotovou desku, pak desku dodělal, přidal se k nám Petr a to byl základ, pak se ještě přidala Ridina. Oni vlastně na té desce všichni účinkují.

Jaké to pro tebe je hrát s živou kapelou? Je to asi změna proti způsobu, jakým jsi zvyklý svoji hudbu vytvářet. Nutíš svoje hudebníky hrát věci z desky tak, jak jsi je vymyslel ty, nebo jim dáváš víc prostoru?

T: To by měli říct oni. Mně samotného by to zajímalo. Jak to cítíš (obrací se na zbytek skupiny). Primárně to jde ode mne.
R: Tomáš vždycky řekne, jakou má představu.
T: Ale nikdy to není nijak dogmatické. Spousta skladeb se mění a vyvíjejí se samy od toho původního.

Kolik z toho, co hrajete, je improvizace a kolik je nazkoušené?

T: Dost skladeb je úplně jiných než na desce. Třeba "Pay No Mind" byla dneska - jak sám potvrdíš - úplně jinde. "Pinky Ponky" zase na druhou stranu zní skoro stejně jako na desce. Ridina si často vydupe nějakou improvizaci.

Letos jste absolvovali i pár velkých festivalů, kde vás většinou uklidili na chill-outový floor. Jak se vám třeba hrálo na Creamfields?

T: Tam bylo hodně technických problémů. Jedna půlka byla výborná, ale pak se to nějak zlomilo. (Chvíli se dohadují, jaké to vlatně na Creamfields bylo, až Tomáš debatu ukončuje.) Ten koncert byl skvělej, ale nelíbilo se nám to jinak. (Následuje další debata.) Způsob, jakým se tam zacházelo s lidma, rozhodně nebyl nejlepší.

A pocítily to nějak i kapely?

T: Ten stan, ve kterém jsme hráli, byl spíš stan pro poníky. Ale koncert se nám nějakým zázrakem povedl.

Vy jste toto léto hráli i v Polsku a Francii. Jaké to tam bylo?

T: Když se řekne koncert v zahraničí, zní to perfektně, ale čím dál je to od Prahy, tím je to většinou větší fiasko. V Polsku to dopadlo skvěle. Byla tam spousta lidí, dobrá atmosféra. Francie byla horší. Přišlo asi pět lidí, hráli jsme tam ještě s jednou kapelou a na plakátech bylo napsáno free rock. Nemělo to skoro žádnou propagaci. Ale zase se nám tam líbilo jinak, protože jsme si to užili v Paříži.

Pracuješ teď na nové desce?

T: Spíš dělám něco výtvarného. A pak na podzim bych měl začít natáčet s Matoušem desku projektu Ema Tomatucha.

Čekal jsi, že "Pocustone" bude mít takový úspěch? Dostal jsi za ni spoustu cen a pochvaly se sypaly ze všech stran. Tušil jsi, když jsi to dělal, že to bude mít takový dopad?

T: Já jsem nad tím nepřemýšlel. Chtěl jsem, aby to bylo co nejlepší.

Necítíš teď větší zodpovědnost. Přece jenom už máš nějaké jméno.

T: Já bych to tak nebral.
R: Ty tlaky jsou spíš zvenčí.
T: Když jsem tu desku dělal, měl jsem větší klid. Nikdo o mně nevěděl, byl jsem ve studiu a dělal jsme si tam svoje. Teď jsem poslední dobou pod více tlaky a vlivy. Což je samozřejmě na jedné straně pozitivní, ale na druhý straně tě to rozptyluje od práce. Teď se to buď uklidnilo, nebo jsem se s tím naučil fungovat. Stálo to za to. Mohl jsem si udělat odstup, protože ta deska už je rok a půl venku, uběhla spousta času a teď už jsem někde jinde.

Cítíš nějaký posun od "Pocustone" k tomu, co děláš teď? Má v tom nějaký vliv i živé hraní?

T: To mě ovlivnilo trochu jinak. (Ke zbytku skupiny) A jak vás ovlivnilo hraní se mnou?
R: Hodně. Já ještě hraju se Skyline a tohle je úplně jiný svět. Tady jsou všichni strašně slušní, takoví skauti. A i ta hudba je víc muzikální. Skyline teď dělají novou desku a na jaře by měla vyjít.
P: Mě to taky dost ovlivnilo. Já normálně hraju jen jazz a latinu, sambu, bosanovu, salsu, rumbu. Mně to na začátku připadlo dost odlišné, ale pak jsem zjistil, že to všechno funguje na stejném základě. Je to obojí taneční hudba. Dřív jsem hrál víc jazz, a když jsme rozjeli Floexí band, myslel jsem si, že začínám hrát taneční hudbu. Nakonec to ale dopadlo trochu jinak, Floex totiž vůbec není taneční.
R: Dobrá zkušenost je to i v tom, že jsme zjistili, že i v roce 2002 chodí hodně lidí na koncerty jenom poslouchat. I když jich přijde dvacet, jsou to lidi, které to zajímá, sedí, poslouchají, počkají si na poslední tón a pak zatleskají.

Kromě úspěchů, řekněme, z taneční scény, máte nějaké ohlasy třeba z jazzových kruhů?

T: Iva Bittová prchla po dvou písničkách. (smích)
P: Mí kolegové jazzmani to hodnotí vysoce kladně. (Debata o tom, kdo z Floexe dělá jazzovou hudbu, končí obviněním Petra a Radka).
P: My se omlouváme, ale jinak to neumíme. Jsme jenom lidi. (Smích) Já jsem půjčil svým kolegům Floexí desky a spousta se mi jich nevrátila. To něco znamená.
R: Jinak nás poslouchá poměrně široké spektrum. Od babiček, přes inťouše, jazzmany až po lidi, kteří mají rádi klubovou scénu. To je super.

Ty, Tomáši, hraješ na klarinet. Nevnímáš jeho zvuk trochu jako omezující?

T: Já se snažím, aby pokaždé zněl jinak. Je to možná spíš naopak. Na desce jsem měl snahu klarinet řešit různými způsoby - někde zní klasicky, někde jen jako ambientní plochy, a to je jen způsob, jakým ho snímáš. Chtěl jsem desku udělat osobitou. S klarinetem jsem vyrůstal a klarinet tu desku spojuje.

Cítíš i nějaké nové technologické vlivy?

T: Za poslední rok se to hodně změnilo. Dělat hudbu je teď jednodušší. Hrabal jsem se ve spoustě nových věcí a jsem zvědav, co z toho vyjde. Hlavně za posledního půl roku jsem do sebe vstřebal hodně nových impulzů. Je mi jako bych měl před sebou nával věcí a těším se, až to na sebe pustím.

Vyvalí se to na projektu Ema Tomatucha?

T: No uvidíme. Ja poslední tři čtyři měsíce dělám na instalaci, kde bude i spousta hudebního materiálu, na kterém jsem si nějaké věci zkoušel.

Ty instalace budou v Kyjevě a Paříži...

T: Já bych mohl vyprávět ten koncept, ale to bychom tady seděli ještě hodně dlouho. (Pro zájemce viz podsekce Flopla oficiální stránky www.floex.cz). V Kyjevě budou jen nějaké věci ve flashi. V Paříži to bude náročnější. Jednoduše řečeno je to hudba vytvářená podle barev aut na křižovatce. Jednak mě to zajímá kvůli parelalám hudby a výtvarného umění a taky tím, že je to možnost, jak dělat otevřené formy hudby. Na jedné straně je to takové pokoření, ale snad to tam nebude tak vnímáno. Já vlastně podceňuju lidský faktor tím, že hudbu nechám generovat náhodnými sekvencemi. Pokaždé by se mělo stát něco jiného, auta tím, jak budou přijíždět, vždycky vygenerují jinou hudbu, to se ti s normální skladbou nemůže stát. Ta je už provždycky hotová. Doufám, že to bude k vidění i u nás. Je to otázka produkce, protože to asi bude stát hodně peněz.

Ty jsi se vlastně poprvé prosadil na výběrech "Future Sound Of Prague". Dá se mluvit o nějaké svébytné pražské scéně?

T: Ono to funguje na tom, že se lidi navzájem znají, komunikují spolu. To má svoje výhody i nevýhody. V tom je Praha super, protože je malá a když jdeš do Akropole, máš jistotu, že tam někoho potkáš.

Objevily se poslední dobou nějaké nové naděje?

R: Alvik. To je kapela tady Michala (zvukař). Je to něco na způsob St. Germain.
T: Určitě Juanita Juarez, jsem zvědavý na jeho desku.
R: Je mladičký a fakt na světový úrovni.

"Pocustone" vyšlo i v Japonsku. Jak jste se tam dostali?

T: Všechno je to o kontaktech. V Praze je jeden DJ, který má tímhle směrem kontakty, dovezl ji tam a nějak se to chytlo. Taky tam vyjde deska ZKA4T. Máme sen si tam jednou zahrát. Vůbec nevíme, co se tam stane. To nikdo neví.

Tak ať se vám ten sen splní. Díky za rozhovor.