Pražské publikum se načekalo poměrně dlouho na Sira Roda Stewarta. Před pár lety už se česká metropole i dostala na seznam měst, které by měl navštívit, ovšem z koncertu nakonec sešlo. Ve chvíli, kdy spadla opona na pódiu, jemuž vládl šachovnicový motiv, a kapela spustila úvodní "Having A Party" se zdálo, že lidi se už srdnatého Angličan se skotskou duší opravdu nemohli dočkat, ovšem byl to pouze první záchvěv pravděpodobně z části organizovaný jeho fanklubem. Ačkoli byl celý koncert pouze na sezení, při úvodním songu se relativně velký počet lidí nahrnulo před pódium a začali se velmi dobře bavit. To ale vydrželo jen velmi krátce a ve chvíli, kdy si posedali, šlo to s atmosférou ne od desíti k pěti, ale spíš ke třem.

Přitom Rod Stewart přivezl show hodné hvězdy jeho velikosti a hudebních stylů, které za svoji kariéru vystřídal. Naprostým dominantním prvkem byla pětice promítacích stěn za scénou, které do velké míry suplovaly světelné efekty. Díky tomu, že se na pódiu prakticky nemlžilo, byl design světel takřka neznatelný a návštěvníci tak mohli mít pocit velmi čistého obrazu. Před touto pěticí stěn pak byly umístěny ještě čtyři menší obrazovky, na kterých jsme mohli vidět, co se děje na pódiu. Když nebudeme počítat pestrobarevné balónky různých velikostí, které se snesly na publikum při závěrečné "Da Ya Think I'm Sexy?", bylo to po vizuální stránce vše, ale stačilo to tak akorát. Přeci jen má Rod Stewart už svá léta a jistá střídmost je nejen pochopitelná, ale i žádoucí.

Tím hlavním totiž měla být a byla hudba. Rod Stewart během svého bezmála dvouhodinového vystoupení stihl zazpívat devatenáct písniček, mezi kterými byly ty největší hity jako "Tonight's The Night (Gonna Be Alright)", "Baby Jane", "Maggie May", "Sailing", či "Rhythm Of My Heart". Ty pak doplnil několika písničkami "svých" The Faces, nebo třeba Waitsovou "Downtown Train", či "The First Cut Is The Deepest" Cata Stevense. Ovšem ani tyhle největší Stewartovy hity diváky ze sedadel nezdvihly. Většina publika složené především z lidí přes čtyřicet seděla jako pecky, aniž by hnula brvou. Přitom třeba několik písniček inspirovaných jeho milovaným Skotskem, včetně velmi povedené "Love Is" z poslední desky "Another Country", bylo vysloveně juchacích a navádělo k tanci, ale když s lidmi nehne ani úryvek z Grammy oceněného muzikálu "Riverdance", který zazněl v mezihře "Forever Young", tak je to už hodně těžké, téměř až depresivní.

Depresi ale rozhodně nevzbuzovala výborná kapela, která Roda Stewarta doprovázela. Na muzikantech totiž tedy rozhodně nešetřil a k bubeníkovi, dvěma kytaristům, baskytaristovi a klávesistovi přibral ještě tři výborné vokalistky, které svůj um naplno ukázaly v "River Deep, Mountain High" Tiny Turner, a pak také ještě dvě houslistky a perkusistku, která nejen v akustickém setu hrála na harfu a zvládla i banjo. Ačkoli v některých momentech koncertu bylo zřejmé, že si muzikanti vypomohli ještě předtočenými fragmenty, jako celek zněli výborně sehraně a z koncertu udělali tu rockovou, tu folkovou a dokonce i disco show. Obzvlášť povedené pak bylo i trojité bubenické sólo v již zmíněné "Forever Young", které trochu připomnělo bubenické duety Phila Collinse a Chestera Thompsona.

Samotný Rod Stewart coby zpěvák také rozhodně nezklamal, ačkoli se na jeho hlasu i projevu věk už přeci jen podepsal. Jeho nejlepší koncertní roky jsme zřejmě bohužel prošvihli, ale stále jsme si mohli do sytosti užívat jeho charismatický chraplák a zcela signifikantní frázování. Pravda, někdy, když se zvukař zapomněl, ho bylo až moc, avšak to není v O2 areně žádným neobvyklým jevem. S publikem se snažil rozmlouvat, vtipkovat a občas ho i rozezpívat, a že má ještě dost energie, dokázal v předposlední "Stay With Me", kdy do lidí různými odkopy poslal zhruba dvanáct fotbalových míčů.

Koncert Roda Stewarta rozhodně nepatřil mezi ty nejlepší koncerty, které jsme mohli v Praze vidět a slyšet. Byla to ale velmi dobře odvedená muzikantská práce s výbornou show a na něm samotném bylo jasně patrné, že chce českým fanouškům vynahradit zrušený koncert v roce 2005. Ti ho ale svým chladem museli vysloveně zklamat, protože ani těch pár lidí, kteří se nahrnuli na posledních pár písniček k pódiu, nemohlo zabránit faktu, že atmosféra tohoto koncertu byla jedna z nejhorších, ne-li úplně nejhorší, jakou jsme tu u interpreta takovéhoto kalibru zažili. A to si Rod Stewart v žádném případě nezasloužil.