Věra Martinová tíhla k muzice a zpěvu už od opravdu útlého mládí. Sama si ráda zpívala třeba při cestách do školy a svůj hlas odmalička cizelovala do výsledného krásně kovového zvuku, který znají hudbymilovní fanoušci z rádiového i televizního éteru tři desítky let. Hlas jako jediný nástroj jí však nestačil, a tak se díky skautu začala učit na akustickou kytaru a v roce 1982 dokončila studia kytary jako obor na brněnské konzervatoři.

To už byl dostatečný potenciál k tomu, aby nastoupila do dívčí countryové kapely Schovanky a po čtyři roky budovala svůj vztah k tomuto hudebnímu žánru. Ani na něj a na tuto kapelu nezapomíná na recenzovaném trojalbu, u kterého si člověk všimne několika docela zásadních věcí. Časté označování První dáma české country je totiž pro zpěvačku nejenže celkem otravné, ale i docela zavádějící, protože její kariéra rozhodně není pouze o tomto stylu.

Ve druhé polovině osmdesátých let klasické prvky country (housle, banjo, náznaky jódlování) společně s texty o koních a přírodě pojila s výraznými popovými vlivy (zvuk bicích, masivní klávesové zvukové plochy), čehož si je možno všimnout v hitech "Dál jen vejdi", "Toulavý džíny" nebo "Kůň, co vyhrál nejslavnější steeplechase". Později ubylo country a přibylo folku, hloubavějších niterných textů a skladeb, které dodávaly skutečné persony z této oblasti hudby Pavel Žalman Lohonka, Jan Nedvěd, Pavlína Jíšová či Ivan Hlas, ale ani to nestačí k úplnému žánrovému pokrytí zpěvaččina repertoáru.

Sama Martinová si vzala pod palec výběr skladeb a sestavu a z poslechu kompletu je cítit, že si s tím pořádně pohrála. Neseřadila je chronologicky, ale podle nálady se je snažila promíchat tak, aby výsledný recept byl uchu lahodící. Z opravdu stěžejních hitů nechybí vůbec nic, recenzentovi snad pouze "Půlnoční slunce". Je zde ale patrné, že za svou kariéru natočila pořádné množství písní, které se neoposlouchají, a neudělala žádný úkrok, za který se musí stydět. Naopak například ohlédnutí za již zmiňovanou kariérou se Schovankami, které udělala v roce 2002 albem "Svět je plnej různejch řečí", je i zde velmi milé.

Nový materiál už se Martinové nedává dohromady tak lehce "Jako dřív". Jmenovaný výběr však přece jenom obohatila dvěma novinkami "Ofélie" a "Přistávám" s novou kapelní sestavou a je z nich pohodlné rozeznat, že neztrácí nic ze své pěvecké formy, přednesu a schopnosti předat posluchačům to, co ostatní dámy s kytarou (snad s výjimkou Lenky Filipové) u nás stále neumí.

Prožila si ve svém životě hodně dobrých i špatných věcí a novým výběrem dokazuje, že je stále plná sil a dostatečně konkurenceschopná. Mix písní hravých i hloubavých, pomalých i odpíchnutějších ani na chvíli nenudí a ve vašem CD přehrávači tři a půl hodiny hrající trojalbum pomůže zpříjemnit jakoukoli část dne.