Pokud nás čtete pravidelně, nemělo by vám být jméno Lonely The Brave neznámé. Alternativně rocková kapela z Cambridge nám učarovala už na Rock am Ring 2014 a na Rock im Park 2016 potvrdila, že to nebyla náhoda. Úžasné koncerty, před nimiž ve stejnou dobu vystupující Korn neměli šanci. Formace vznikla už v roce 2008, kdy od hardcoru přes Deftones až po Bruce Springsteena ovlivněný frontman David Jakes potřeboval mít možnost vyjádřit se i sám za sebe. Po debutu "The Day's War" z roku 2014 je "Things Will Matter" z letošního května teprve druhým albem, jímž se formace, kterou dále tvoří Mark Trotter (kytara), Gavid Edgeley (bicí), Andrew Bushen (basa) a Ross Smithwick (kytara), prezentuje.

V jejich srdnaté a emocemi nabité hudbě všechny výše zmíněné vlivy bezpečně rozpoznáte, vůbec nejvíce vám ale budou evokovat Pearl Jam a The Gaslight Anthem. Lonely The Brave nekopírují úmyslně, faktem nicméně je, že barva hlasu zpěváka si je s Eddiem Vedderem velmi podobná a zejména balady jako "Tank Wave" byste si s legendami grunge mohli snadno splést. S aktuálně pauzírujícími The Gaslight Anthem zase uskupení sdílí naléhavost, heartrockový feeling a když na to přijde, dokáže si Jakes stejně jako Brian Fallon pořádně od plic zařvat.

Co je však na obou albech formace stěžejní, jsou kromě vokálu také kytary. Místy už zatuchlému žánru vzpomínajícímu na divoké devadesátky dodávají pánové nový vítr a předvádějí se jako velcí melodici, kteří sice vyloženě nevnáší nové postupy, ale jejich uhrančivost, přesvědčivost, uvěřitelnost a poctivost natolik rezonují, že se skoro dá říct, že na co sáhnou, tam srší jiskry.

Recenzent však má nelehkou úlohu představit relativně neznámou kapelu s nepřekvapivými, ale žánru odpovídajícími texty čtenářům tak, aby měli chuť si ji poslechnout, když nelze ignorovat fakt, že novinka je oproti debutu nepatrně slabší. Aby to bylo jasnější - většina písní na "Things Will Matter" je velmi dobrá ("Play Dead", kytarový odpich mající "Strange Like I", zašpiněná "Radar" s mnoha odbočkami a překvapivými gradacemi a spousta dalších), výjimečně se zde objeví slabší kus (úvodní utahanou "Wait In The Car" si pánové mohli opravdu odpustit) a pak zde máme několik opravdových rockových klenotů.

Mezi ně se určitě řadí působivý singl "Rattlesnakes" s vytříbeným refrénem, po vícero posleších uvízne zprvu nenápadná "Black Mire" a prostor musí dostat i překrásně klenutá balada "Diamond Days", která chytne za srdce snad každého rockera.

Debut ale těch klenotů obsahoval ještě minimálně jednou tolik, proto by zpětně zasloužil o bod více než recenzovaná novinka. Trošku netradičně bychom tak potenciálním fanouškům doporučili netroškařit a poslechnout si obě alba. Lonely The Brave totiž nehrají žádnou sezónní muziku, ale kvalitní, vybroušený a nadčasový rock se skladatelským citem pro melodie i pořádný drive, který bude znít skvěle dnes i za deset let. Tak jako Pearl Jam.