Ani závěrečný den festivalu Rock for People nedal svou bohatostí a pestrostí návštěvníkům prostor k nějakému lelkování, kdo ale během slunečného odpoledne oželel porno-folkaře Záviše, ska úderku Discoballs nebo ostravské metalcoreisty The Truth Is Out There, mohl se bavit některou z široké řady doprovodných aktivit.

Organizátoři i sponzoři královéhradecké hudební přehlídky letos šli hodně do sebe i v tomto ohledu, takže kromě v médiích hojně diskutovaného rozšíření pokrmů ve stáncích o speciality pro vegany, výrobky z německé, thajské, italské, americké, české a spousty dalších kuchyní, si návštěvníci mohli například skákat pro chipsy z několikametrové výšky do nafukovacího polštáře, sledovat akrobatické představení, divadla či turnaj ve stolní hře zvané pukec. Dále se nabízelo svezení se na labutích, v handbikeu, zápas ve florbalu na kolečkových křeslech, silent disco, koupání se v bazénu, sledování borců na U rampě, válení se na písčité pláži nebo možnost vyzkoušení si virtuální realitu pomocí HTC Vive. V tomto směru tedy letos pořadatelům není za co spílat, můžeme jen a pouze dlouze chválit.

Hudební program na velkých scénách odstartovali Jelen s Kateřinou Marií Tichou a i když svým pozitivním naladěním a hrstmi plnými radosti z hraní jako už mnohokrát dříve opět dokázali, že v českém mainstreamu patří k tomu nejzajímavějšímu, něco tentokrát přece jen bylo trochu jinak. Kolem šestnácté hodiny totiž nebe už potřetí během letošního ročníku protrhlo svá stavidla a fanoušci i kapela tak museli čelit silnému větru a nepříjemnému dešti, který vytrvale hrozil, že skupina svůj set nedohraje a fanoušci odejdou ochuzeni o největší hity. Naději ale symbolicky udržela zejména zřídka hraná temná věc "Neumírej", která v dešti a s blesky v dáli působila přímo magicky. Neutuchající optimismus nakonec přinesl své ovoce, takže obligátní "Magdaléna" už se dohrávala za duhy. Nebylo tak pochyb o tom, že z více jak desítky dosud viděných koncertů Jelenů byl právě tento jejich zatím nejlepší.

Že se počasí umoudřilo, jistě ocenili i pištící fanynky melodických posthardcoreistů Our Last Night, kteří uhlazenou imagí a coverem "Radioactive" od Imagine Dragons potvrdili, že jsou jen jakýmsi boybandem pro děvčata slyšící na ostřejší muziku a zbytek festivalu už proběhl za slunného počasí, které i v podvečerních hodinách barvilo nenamazaná čela do ruda.

Naopak pánové mohli své nové oblíbence najít v hangáru, kde vystupovali nové rockové naděje v podobě uskupení Black Peaks. Formace, která stále dravěji vystrkuje růžky, vydala svůj debut "Statues" začátkem dubna a od té doby je o jejich progresivním post-hardcoru plném metalových riffů, melodických háčků a vřeštícího vokálu Willa Gardnera v žánrových periodikách slyšet víc a víc. A když dřevorubeckým knírem vyzbrojený frontman ve flanelové košili rozpažil ruce a přetavil veškerou svou frustraci do dlouhého, skřehotavého jekotu, mnozí měli jasno o tom, kdo si pro sebe kromě o den dříve vystupujících puberťáků Dead! a jejich zničujících coverů Placebo evokujících rané Taking Back Sunday vyslouží nálepku objev festivalu.

Fyzicky nepříjemné, ale hluboce uspokojující vystoupení, jemuž neublíží ani srovnání s nedávným koncertem Deftones v Německu, trpělo jen plechovým zvukem hangáru, který zážitku ubližoval podobně jako u následujících Arcane Roots, kteří svou šanci stát se černým koněm festivalu a novými hrdiny mezi příznivci kapel typu Biffy Clyro neproměnili, neboť i přes vizuální i hudební podobnost se svými hrdiny jim zvuk v hangáru nepomohl dostatečně vyniknout. Obě kapely jsou však muzikálně i koncertně naprosto strhující a zasloužily by si, aby se o nich vědělo, proto doufáme v brzkou náhradu v podobě samostatného koncertu v některém z pražských klubů.

Problémům se zvukem se bohužel nevyhli ani stále populárnější Enter Shikari, kteří už v Česku mají své věrné po dlouhá léta a každý jejich koncert vyvolává očekávání, co šílenec Rou Reynolds provede tentokrát. Těch bláznivin už ale bylo tolik, že shazování reprobeden a sólování kytaristy na rukou davu tentokrát možná trochu utrpělo pod nápaditosti jednoho crowdsurfaře, který se na lidi vypravil s nazutými lyžemi.

Expresivní výkon a genialitu kdovíproč vydaného nového singlu "Redshift" ale narušily neustávající potíže s mikrofony všech zúčastněných, chybějící drum'n'bassové elementy v "The Last Garrison", absence čísla s pianem a trubkou v chybějící polobaladě "Dear Future Historians..." a chudost scény, na níž věrní příznivci postrádali světelný park s divokými stroboskopy, s nimiž Shikari objížděli svět loni. Kdo kapelu viděl poprvé, musel být nadšen, kdo už ale měl možnost srovnání, nemohl ignorovat vědomí, že i přes kvalitní show, kterou na Rock for People předvedli, umí pánové ukázat ještě mnohem víc.

Prakticky bezchybné vystoupení naopak předvedli ještě o pár minut dříve vystupující Anti-Flag. Jejich nekompromisní názory o rovnosti a přístup sypající jednu hitovou rozbušku za druhou včetně "Should I Stay Os Should I Go" od nestorů The Clash inicioval mnohé z těch, kteří nebyli spokojeni s výkonem The Offspring k adorování mnohdy i právě objevených hrdinů punku, jejichž dravost a sebevědomý projev byl přesně tím, co u legendárních pop-punkerů o den dříve postrádali. Když se pořadatelé po skončení festivalu na sociálních sítích ptali fanoušků, kdo se jim letos líbil nejvíce, byli to právě Anti-Flag, kteří se mezi změtí jmen od Five Finger Death Punch až dokonce po Tři sestry objevovali nejčastěji. S přihlédnutím na vytrvalou komunikaci s fanoušky, skupinové podřepy a suverénně největší circle-pit festivalu, s tím lze polemizovat jen stěží.

Nadšený text o pravděpodobně už nezopakovatelném vystoupení bývalých indie-rockerů a dnes už spíše funkypopařů The 1975 z německého Rock im Parku si můžete přečíst zde, v případě vysoce očekáváného vystoupení na Rock for People je ale kromě střízlivějšího štěstí možná na místě i mírná skepse.

Pomineme-li dilema, které museli kvalitní hudbu vyhledávající fanoušci učinit v případě trojlístku The 1975/Arcane Roots/Saul Williams, kteří naneštěstí vystupovali v takřka totožný čas, nelze se ve srovnání s Norimberkem ubránit dojmu, že tentokrát to autoři desky "I Like It When You Sleep, For You Are So Beautiful Yet So Unaware Of It" trošku odflákli. Zatímco před měsícem vystupovala skupina kompletně sladěná v bílém a jejich vystoupení nepostrádalo švih a stylové tanečky, tentokrát na pódium přišli v obyčejných tričkách a zejména zvolna se kolébající a z cigarety pokuřující frontman Matthew Healy vypadal, že ta sklenka vína, kterou mu technik na pódium přinesl, ani zdaleka nebyla ten den jeho první.

Skupina má tak štěstí v tom, že jejich euforií a chutí do tance nabité novinky zní i s tak lemplovským zpěvem natolik živě, že si toho mnozí ani nevšimli a oddávali se úžasné scenérii ze čtyř projekčních kvádrů a řadě nových, návykových hitů, "Love Me" a "A Change Of Heart" počínaje a totálně ohromujícím "The Sound" plným nadšeně skákajících lidí (ne)konče.

Pokud jste loni v září na berlínské Lollapalooze měli to štěstí a mezi čekáním ve frontách na jídlo a toi toiky jste shlédli i nějaký ten koncert, možná si ještě vybavíte trojici CHVRCHES. Vystupovala tehdy na jednom z menších pódií a její koncert byl nejen díky kolem vyhrávajícím scénám a spoustě nových, ještě nezažitých písní, opravdu slaboučký.

Rock for People však synth-popové hrdiny zastihl v nebývalé formě a dřívější předskokani Depeche Mode v Edenu ukázali, že jejich žánr hradeckému festivalu sluší a bez problému tak navázali na dřívější seanci s nezapomenutelnými The Naked & Famous před dvěma lety.

Sebevědomému vystupování a přesvědčivému zpěvu Lauren Mayberry, jejíž vysoký hlas bodá jako včela, nebylo co vytknout a i písně z druhé studiovky "Every Open Eye" už po vydatném a trpělivém naposlouchání nezněly tak zaměnitelně jako v době vydání, tudíž třeba singl "Clearest Blue" v dunivém závěru rozeskákal všechny přihlížející do jednoho nadšeného kotle.

Svůj pěvecký a vlastně i taneční part si v "Under The Tide" střihl i samplery a synťáky ovládající Martin Doherty, kterého můžete znát také jako doprovodného muzikanta z turné post-punkových The Twilight Sad, kteří na podzim předskočí The Cure v O2 areně. CHVRCHES svůj set zakončili největším hitem "The Mother We Share" a o jednom z nejlepších vystoupení letošního ročníku tak bylo rozhodnuto. Sziget se má na co těšit.

Následovalo politicky i hudebně působivé těleso Massive Attack, kterým na pódiu vypomohli i Young Fathers, z jejich koncertu ale pro vás máme samostatný report.

Úplně posledním vystupujícím nakonec byl rapper Astronautalis. Tomu k ovládnutí desítek neúnavných fanoušků v narvaném šapitó stačil jen notebook, z nějž pouštěl muziku, alfou a omegou byl ale jeho rap a nesmírné nasazení, kterého byla jeho třičtvrtěhodina plná. Nejde ani tak o to, co přesně zaznělo a jak moc se čerpalo z dubnové novinky "Cut The Body Loose", protože nejvíce legrace stejně nastalo ve chvíli, kdy se pustil do improvizovaného freestylu. Nejprve trochu pozlobil osvětlovače, pak se podělil o svá tři pravidla, z nichž za vypíchnutí stojí to, že jsme všichni špatní tanečníci a protože ten jediný, kdo umí tancovat, tedy Usher, zde dnes není, máme toho náležitě využít a nakonec v něm využil i všechna místa, kde už v Česku hrál. Z jeho úst tak zazněly vzpomínky na kluby 007 i Lucernu, ale také koncerty v Ústí nad Labem, Českých Budějovicích, Brně, Opavě, Plzni i Ostravě, kam hádejte proč zamíří už za týden. Jako tečka za skvělým ročníkem to bylo každopádně super a Jim Beam, kterého Astronautalis při koncertě popíjel, si může mnout ruce, rapper mu za těch pár minut udělal lepší reklamu, než měl Jack Daniel's s celým svým kamionem za celé tři dny.

V úvodní části seriálu reportáží z Rock for People už jsme to trochu naťukli a asi nemá cenu se tomu dále bránit. I při pohledu do infoboxu je totiž zřejmé, že ročník 2016 se do třiadvacetileté historie festivalu zapíše zlatým písmem a kapitálkami. Povedlo se prakticky úplně všechno podstatné a co ne, to byly stejně jen takové prkotiny, že ani nemá smysl se v nich vrtat nějak hlouběji. A i když se určitě najdou lidé, kteří budou nesouhlasit, mělo by zaznít, že od roku 2007, kdy se festival konal v Hradci Králové poprvé, to bylo právě letos, kdy se podařilo vychytat vlastně úplně všechno a mnohými dosud nejlepší ročník 2010 s Muse v čele se konečně podařilo překonat a posunout laťku zatím nejvýše. Je nám tak velikou ctí napsat, že ročník 2016 se v novodobé historii festivalu Rock for People stal tím úplně nejlepším.