Joey Alexander nahrál svoji první desku "My Favourite Things" v jedenácti letech a ve svých dvanácti za ni obdržel dvě nominace na Grammy - za nejlepší jazzové instrumentální album a také za nejlepší improvizované jazzové sólo ve skladbě "Giant Steps". Možná zní trošku přitažené za vlasy, aby to kluk původem z Bali stihl do svých třinácti let, které oslavil navíc teprve před čtrnácti dny. Pražský koncert konaný v rámci festivalu Prague Proms ale nejenže dokázal, že je skutečným fenoménem, který si to plně zaslouží, ale především se jeho návštěvníci mohli přesvědčit, že naživo je jeho genialita ještě výraznější.

Joey Alexander vstoupil na pódium divadla Hybernia krátce po sedmé hodině za doprovodu svých dvou kolegů - kontrabasisty Daniela Chmielinskiho a bubeníka Ulyssese Owense. Ono první setkání bylo značně matoucí. Sám pianista totiž působil jako velmi mladá kombinace Howarda a Raje z oblíbeného seriálu "The Big Bang Theory" - hubený, zakřiknutý, nejistý až nervózní. Ve společnosti zkušenějších spoluhráčů se pak tento dojem ještě násobil a o nějaký čas později ho umocnil i jeho mluvený projev, kterému občas nebylo až tak dobře rozumět a vy jste měli pocit, že byste mu dali nejraději pětikorunu, aby si došel někam na zmrzlinu. Jakmile ovšem tento klučina zasedl za klavír, všechno přestalo platit a on nás svoji hudbou začal vysílat do zcela jiné dimenze.

Už od prvních tónů, které hrál navíc zcela sám, bez podpory svých spoluhráčů, mělo jeho vystoupení excelentní dynamiku a samotný Alexander se proměnil v úplně jiného člověka a především ve vyzrálého muzikanta. Každý dotyk s klaviaturou měl v sobě obrovskou jistotu a přesně zapadal do celého konceptu skladby. Jeho obrovská síla ovšem spočívá v něčem jiném, a sice v invenci, kterou do svých skladeb vkládá. Patrné to je na jeho debutu, ovšem při živém vystoupení to bylo znát ještě markantněji. V jeho hře jsou totiž momenty, kdy je posluchač v očekávání určitého, řekněme zaběhlého postupu, ovšem Joey Alexander vás překvapí něčím zcela jiným, neotřelým, ať už je to změna rytmiky, melodie či třeba intenzity. Nejinak tomu bylo i v Hybernii, kde publikum hltalo jeden takovýto moment za druhým.

To ale není pochopitelně všechno. Joey Alexander má i svůj velmi originální styl, který se přelévá od mainstreamu k fast jazzu, od postbopu až k ragtimu a obzvlášť úchvatné jsou momenty, kdy k tomu všemu ještě přidá výlety k hranicím vážné hudby. Na albu možná tolik nevyniknou, ale v živém provedení byly o něco patrnější a výraznější. Výsledek pak působil jako jakási kombinace Herbieho Hancocka a Keitha Jarretta, kde si od prvního vypůjčil progresi a od toho druhé velký cit pro melodii a harmonii. Během hraní se navíc dokázal pořádně odvázat. Energie, kterou zatím nebyl schopen mimo piano projevit, doslova tryskala při hře, a to dokonce do takové míry, že ho několikrát za večer donutila vstát a hrát vestoje.

I přes svůj věk si navíc dokázal mistrně ukočírovat zbytek tria. Jeho dva spoluhráči s ním hráli v dokonalé symbióze. I oni na sebe dokázali strhnout pozornost, a to především bubeník Ulysse Owens, jehož sóla zvukem a způsobem jejich dramaturgie občas připomínala ta Phila Collinse. Alexander s nimi navíc dokázal mistrně pracovat. Občas vypadal, jako že pouze naslouchá, co Ulysse s Chmielinskim hrají, ale pak z ničeho nic položil ruce na klaviaturu a buď do jejich hry zapletl několik tónů, nebo naopak v pár momentech převzal celou skladbu a poslal ji dál. Tyto přechody a přeměny, a pochopitelně nejen ty, způsobovaly spontánní ohlasy v publiku, které, ačkoli nebylo zcela vyprodáno, Alexanderovo umění náležitě ocenilo. V samotném finále před jediným přídavkem a také po něm i vestoje.

Joey Alexander je jednoduše génius. Jak na svém pražském koncertě ukázal, bez ohledu na věk se může měřit s těmi nejlepšími jazzovými muzikanty, a to dokonce i jako skladatel. Během večera v jeho podání zazněly jednak známé skladby jako "Amazing Grace" nebo převzaté, například od Herbieho Hancocka, a pak také jeho vlastní kompozice v podobě "Sunday Waltz" nebo "City Lights", s níž vystoupil na Grammy, a všechny byly naprosto a zcela srovnatelné. Po tomto všem mohu a vlastně musím napsat, že koncert Joyeho Alexandera se řadí k těm nejlepším, který jsem měl možnost za svůj život vidět a nemohu se zbavit dojmu, že jsem byl v úterý součástí něčeho, co jednou vstoupí do historie. Pokud se nestane nic nepředvídatelného, pak tento mladý muzikant bude již velmi brzy obrovskou hvězdou světového kalibru, kterému bude sál velikosti Hybernie setsakra malý.