Třetí a poslední den na německém festivalu v Norimberku začal pro Rock im Park už skoro tradičně - bouřkou. A podobně jako ta loňská, i tato vypadala při rozespalém pohledu ze stanu dosti hrozivě. Až na spoustu bláta ale v areálu nenapáchala trvalejší škody a když se krátce po poledni rozjížděly programy na obou hlavních pódiích, už zase vytrvale svítilo slunce.

A zatímco na větší Zeppelin stagi ukecaný zpěvák The Struts vyvolával duchy Rolling Stones a hudbou i její prezentací si přímo volal po nějakém štěku v seriálu "Vinyl", dnes už naštěstí zrušenou televizní sérii "Helix" vedle na scéně připomínali elektronicko-rockoví alternativci Starset a to především díky umělohmotným maskám, v nichž vystupovali.

A když už jsme u toho rušení, tak relativně kvalitní The Struts vystřídali i u nás velmi dobře známí Irie Révoltés, což sice pro spoustu Němců byl důvod k opuštění stanového městečka a zaujmutí místa na gigantickém prostranství, ale i přes divoké, reggae, ska, punkem a hip hopem nasáklé vystoupení se jen těžce zbavovalo hořké pilulky z toho, co mohlo být a nebylo. Původně totiž na tomto místě měli hrát nováčci Walk The Moon, jejichž úspěšný singl "Shut Up And Dance" se stal už i u nás velkým hitem, nakonec ale svou koncertní štaci pár týdnů před festivalem zrušili a právě Irie Révoltés byli ohlášeni jako náhrada. Vzhledem k tomu, jak často u nás můžeme obě skupiny vídat, to bylo asi jako nahrazení pravé svíčkové gyrosem z hladového okna.

Halestorm se svou stále ještě novinkou "Into The Wild Life" koncertují, jak to jen jde a tak se kapela oceněná Grammy za svou nejlepší píseň "Love Bites (So Do I)" vydala na evropské turné i letos. A snad i proto, že léto teprve začíná, působila o něco živelněji než loni na maďarském Szigetu. Pokud ale v takovém tempu kapela pojede i nadále, dlouho nevydrží. Na Lzzy Hale bylo v řadě skladeb vidět, jak se s nimi trápí a kolikrát ty tóny až, familiérně řečeno, tahala z paty. Pohled na ničení hlasivek v přímém přenosu tak dal vzpomenout na spřátelené Evanescence, s nimiž Halestorm sice nesdílejí hudební žánr, avšak cílové skupiny fanoušků se dosti překrývají. Jejich Amy Lee totiž také zpívá naplno, má však mnohem větší rozsah a na své klíčové svaly si dává větší pozor. Plný, ale čistý hlas je tak v jejím případě úplně o něčem jiném jak pro ni, tak pro její posluchače.

Indie-rockeři We Are Scientists zatím stále ne a ne prorazit do první ligy, což musí být po pěti deskách docela únavné, jejich německý koncert v Alternaareně pro nepříliš početné publikum ale byl docela vydařený. Kapela střídala spoustu poloh, tu připomněla Franz Ferdinand, onde zase The Wombats, hrála energicky a bez dlouhých promlk, pár novinek z ještě teplé desky "Helter Seltzer" taktéž zaznělo, takže v zásadě spokojenost. Zázraky od nich na jejich chystaném pražském vystoupení spíše nečekejte, příjemně odsýpající koncert ale ano.

To u Foals se v případě připravovaného vystoupení na Metronomu nadšení určitě nevyhnete. Kapela je po vydání velmi pozitivně přijatého alba "What Went Down" stále víc a víc vidět (do Prahy například přijede rovnou z Glastonbury, kde patří k největším letošním tahákům) a na Rock im Parku stejně jako loni na Szigetu a před třemi lety na Rock for People předvedla strhující mathrockovou jízdu plnou nenápadných, bublajících riffů, bláznivě zefektovaných kytar a monstrózních gradací. Jestli totiž něco Foals umí, tak to jsou hity. Na každém albu najdete minimálně dva, které skupině pomohou k masám a na koncertech publikum spolehlivě rozproudí a mezi nimi si frontman Yannis Philippakis bude se svým soustředěným, zamračeným výrazem hrát ty svoje nápaditější věci, aby pak ve chvíli, kdy to od něj vůbec nečekáte, zničehonic zamířil i s kytarou na ruce diváků. Spousta fanoušků jeho samozřejmě vzor následovala, došlo ale i na circle pity. Skvělá párty.

Po hořkém procitnutí z toho, že v Alternaareně nevystupují Orson, ale Olson a že místo už pozapomenuté kytarovky, která měla kdysi skvěle našlápnuto, tam v totálně přecpaném prostoru Němci šílí na rappera, kterému muzika jede z notebooku, se nad Norimberkem začalo opět smrákat a vítr se nebezpečně zvedal. Narvanému kotli u největšího pódia, který toužebně očekával Billy Talent, tak nezbývalo než začít dumat nad tím, zda dobré místo na blížící se headlinery stojí za hrozící promočení. Hrozivě vypadající bouřku ale nakonec definitivně odfoukli Deftones.

Jejich bouře totiž byla silnější, důraznější a trvalejší. Čisté tóny, ale i mrtvolný chrpot na blond přebarveného China Morena, který kytaru poprvé potřeboval až ve skvělé "Swerve City", byly pro evropské publikum vzácným a ojedinělým zážitkem. Deftones se těší mezi hudebními publicisty velké oblibě a každé další album je přijímáno snad ještě s většími fanfárami než to předchozí. O jejich koncertech a řvaní textů fanouškům do obličeje, se mezi těmi šťastnějšími, kteří je už viděli, vyprávějí legendy a po shlédnutí celého setu je potěšující přitakat, že hype je oprávněný. Alternativní metal kombinovaný s experimentálním rockem je těžký, nesnadno přístupný a vyžaduje trpělivého posluchače, kdo však vydrží, docení jejich muzikálnost a hráčskou virtuozitu o to víc.

Kytary prohnané tunou efektových krabiček drtily publikum do nekomfortního zvukového sevření, energický frontman do toho nekompromisně máchal šňůrou od mikrofonu, bral si od svých zmanipulovaných oveček sluneční brýle a sombrero a nejen mezi ukázkami z čerstvé placky "Gore" potvrzoval platnost vousatého citátu Lemmyho o tom, že "Lidi nechtějí na pódiu vidět chlapíka od vedle, chtějí vidět stvoření z jiné planety."

To Ben Kowalewicz je spíš něco mezi. Zpěvák Billy Talent nemá problém opřít nohu o ego-riser a svým skřehotavým vokálem hulákat jeden hitový singl za druhým: "Saint Veronika", "Devil On My Shoulder", "Rusted From The Rain" nebo "Kingdom Of Zod". Na druhou stranu ale během svého hodinu a půl dlouhého výstupu, kdy vedle mezitím stihli odehrát Killswitch Engage, neváhá na chvíli zpomalit a podělit se o své znechucení z Donalda Trumpa, složit poctu desce "Blood Sugar Sex Magik", vytrvale roztleskávat publikum na všech stranách obrovského pódia i dojatě vzpomene na bubeníka, který se kvůli vytrvalým zdravotním obtížím nemohl turné na podporu chystané desky "Afraid Of Heights" zúčastnit. Z ní neúnavní Kanaďané odehráli kromě titulní skladby i "Louder Than The DJ" a "Big Red Gun", tedy více, než kolik stihli o deset dní později v Praze na Aerodrome festivalu. Kdosi navíc frontmanovi přihrál i nafukovací pannu, na jejíž adresu Kowalewicz s vtipem sobě vlastním prohlásil: "Víte, o vás Němcích se ve světě říká, že máte dost zvláštní erotické choutky. Všechno to divné porno a tak... A jak se na to tak dívám, tahle holka vám tu pověst moc nevylepší."

No a pak to konečně přišlo. Vzácného Labrintha vystupujícího vedle se sice oplákávalo těžko, proti Red Hot Chili Peppers ale neměl šanci. I přes obrovské pódium a dav lidí, na jehož konec se z kotle nedalo dohlédnout, byla scéna jedné z nejslavnějších kapel světa relativně skromná. Bicí, kytaru, basu a mikrofon doplňovalo pár beden s odposlechy a jedna velká a čtyři menší promítací plochy za skupinou. Vypadalo to tedy hodně podobně jako před čtyřmi lety na Impact festivalu ve Varšavě. A stejně jako tam, tak i zde platilo pravidlo, které u tak věhlasných skupin platí málokdy: "Na show nezáleží, důležité je dobře se bavit." Namísto ohnivé show a rachejtlí, tak legendární funk rockeři vsadili na něco, co už dnes na festivalech snad nikdo kromě Foo Fighters nedělá: na jamování.

A vlastně to i docela dává smysl. Když hrajete v Red Hot Chili Peppers, všichni od vás na koncertě čekají hlavně hity. A muzikanti z Los Angeles jich za více než třicet let aktivní kariéry mají tolik, že i kdyby koncertovali tři hodiny, stejně nestihnou zahrát všechny singly. Proč tedy fanouškům nedat jen čichnout k bohaté pokladnici rockové historie a tím je namotivovat, aby přišli i příště pro další várku a koncert si místo toho neužít? Vždyť kolik let aktivní kariéry před sebou v Keidisových třiapadesáti ještě můžete mít? Kapela jako oni už dávno nemusí nikomu nic dokazovat a jamování během veleočekávaných vystoupení už léta patří k jejich koloritu a hned tak se na tom asi nic nezmění. A je to dobře, protože co s kapelou, která mechanicky přehrává jednu píseň za druhou a vy jen marně doufáte v zachycení nějaké emoce, když místo toho můžete mít na scéně čtyři výborné muzikanty a napjatě je sledovat, jak je to spolu očividně baví, protože nikdo z nich netuší, co přijde v příští minutě?

Jistě, můžeme hořekovat nad tím, že v Norimberku nezazněly "Under The Bridge", "Look Around", "The Zephyr Song", "Fortune Faded" nebo "Otherside". Jenže když se podíváte na setlisty k dalším zastávkám turné, skladba zahraných věcí se neustále proměňuje a napětí tak může pokračovat s každým dalším vystoupením, které navštívíte. Dohadování se, co přijde příště, jestli stejně jako v Norimberku kapela prodlouží "Scar Tissue", zda tentokrát bude zase Anthony Keidis po pódiu běhat jako nedočkavý boxer v ringu a pochválí Joshi Klighofferovi vlasy, aby nás pak tentýž člověk ochudil o spontánní nápad s coverem Vana Morrisona, který kytarista bohužel nezná a zda se i tentokrát Flea bude se svou basou kradmout po pódiu jako zloděj našlapující mezi spouštěči alarmu... To všechno patří k oblíbeným kratochvílím hardcore fanoušků, kteří nad každým koncertem mohou vášnivě debatovat i dlouho poté, protože je pořád o čem mluvit. A to jsme ještě nezmínili, jak Flea chtěl zase chodit po rukou a Anthony ho rošťácky sejmul k zemi, ať nemachruje a pak se tomu všichni od srdce zasmáli. Jo, to je přesně ono.

A mezi vším tím jsou pořád ještě hity. Neúnavně motivační nakopávák "Can't Stop", novinky "Dark Necessities" a "The Getaway" ze stejnojmeného alba, které rostou s každým dalším poslechem rostou, úderné "Dani California" a "By The Way", úžasná a možná trochu nedoceněná "Universally Speaking" nebo nesmrtelná "Californication", u níž se necháte nosit fanoušky na rukou, abyste o tom jednou mohli vyprávět vnoučatům... Jo, koncert Red Hotů, to je vážně zážitek za zážitkem a jeden z nejkrásnějších závěrů festivalu, jaký si jen dokážete představit.

Pak už stačí jen sbalit stan, vydat se na nádraží a hurá domů. Ne, až tak idylické to nebylo. Stejné místo před Norimberským vlakovým nádražím, kde pisatele loni autobus vysadil i z nějž jej následně odvezl, totiž letos bylo o pár ulic vedle na autobusovém nádraží, takže když se přiblížila půl třetí ráno, autobus nikde. Následovalo několik telefonátů se zákaznickou linkou Regiojetu v Praze, pokud byste ale čekali, že během těch pár infarktových minut autobus pro pasažéra se zaplacenou jízdenkou těch pár křižovatek vrátí a pak maximálně trošku přidá na dálnici, aby zpoždění čítající maximálně deset minut dohnal, jste vedle.

Logika a zdravý rozum se tentokrát s pracovníkem help desku a dispečerem nesetkaly v požadované míře a tak autobus nenávratně odjel. Však ve čtyři ráno jede do Prahy z neoznačeného nástupiště Flixbus, tak si člověče, přece nějak poraď! Řidič této společnosti měl naštěstí pochopení a těch pár desítek eur mu pisatel dal do kapsy ještě rád. Následná reklamace u Regiojetu byla naštěstí relativně úspěšná, takže je nakonec zaděláno na to, aby i příští rok byl ve znamení Rock im Parku a Rock am Ring tak opět ostrouhal.

Hořkosladkou tečku za skvělým ročníkem totiž po návratu domů rozčísla informace o tom, že ta stejná bouře, která ráno probouzela o něco dřív si před pár hodinami na Rock am Ringu vyžádala několik desítek obětí, když si to blesk údajně zamířil přímo do davu fanoušků. Ti teď leží v nemocnicích s těžkými zraněními. Epizodka s autobusy tak najednou dostává úplně jiný odstín. Snad budou všichni v pořádku...

No a to je vše. Takové to letos bylo. Organizace festivalu se znatelně zlepšila, obrovská spousta fantastických koncertů ospravedlnila vysoké náklady a vzpomínek a zážitků je zase tolik, že z toho lze čerpat a vracet se k nim minimálně do příštího ročníku, kdy by docela dávalo smysl, aby se mezi headlinery po čase zase objevili třeba Green Day, Coldplay, Rammstein, Metallica, System Of A Down, Linkin Park nebo The Killers. Tak schválně!