Festival Mezi ploty se po loňském přesunu na září vrátil ke květnovému termínu až na pár drobností zkopíroval téměř vše, čím loni zaujal. I letos byla dramaturgie postavená na třech hlavních pilířích - český mainstream, alternativní scéna a hip hop. V areálu psychiatrické léčebny Bohnice se tak stejně jako loni procházeli jak příznivci daných kategorií, tak pacienti a jejich blízcí, pro které je hudební přehlídka především.

Zůstalo cílení na rodiny s dětmi, stolní hry, rozdávání limonády u vstupu a posledního alba Clou za vršky, poníci, obrovský bleší trh s přáníčky, cetkami a keramikou, obdivuhodně široká kuchyně, křičící jména sponzorů a dokonce i velká část loňského line-upu. V programu jste tak i letos mohli najít Tonyu Graves, Ondřeje Rumla, Imodium nebo na nejmenší děti orientované uskupení Pískomil se vrací.

Co se naopak změnilo, bylo přemístění hip hopové stage na opačnou stranu areálu, což kvitujeme, s pivním stánkem u hlavní stage naopak přibylo odhozených kelímků i mírně přiopilých jedinců, kterých bylo loni minimum.

Zpočátku slunečné počasí pálilo ramena i energii, proto musel Divokej Bill vystupující po úvodních Lake Malawi zkoprnělé publikum dost hecovat. Úvalskou osmičlenou sebranku už není na festivalových pódiích vidět tak často jako v minulosti, pokud jste se jim ale v posledních letech podobně jako pisatel úspěšně vyhýbali, o nic zásadního jste nepřišli. Nepříliš dobrý zvuk jen podtrhl chyby houslisty a ani dřívější tahoun Štěpán Karbulka už není na pódiu tak divoký jako kdysi. Divokej Bill se koncertně zacyklil stejně jako jeho tvorba a nebýt vcelku povedené hitovky "Vstávej", nebylo by mnoho důvodů k tomu vidět je znovu. Nový impuls je třeba.

Odchod na alternativní scénu byl tedy nevyhnutelný. Ventolin však úlevu neposkytl. Elektronickou muziku živě míchající DJ, který instrumentální pasáže protl s občasným mluveným slovem do vysílačky možná funguje ve dvě ráno v klubu, za plného světla v sobotním odpoledni ale šlo o bizarní vystoupení.

Pískomil se vrací s desítkami nadšených capartů točícími volantem a dělajícími vláček pod pódiem vyvolal dejá vu loňského ročníku, taková kapela ale na rodinný festival rozhodně patří. Totéž ostatně platí pro Mňágu a Žďorp, která sice také hraje stále stejně, ale nedávný výlet do Číny jí promazal kolečka a tak jsou její vystoupení plná hitů pořád sympatická. Jen je škoda, že Petr Fiala a spol. nezařazují mezi "Písničku pro tebe", "Měsíc" a další staré pecky i více novinek.

The Prostitutes jsou z kapel, o kterých si spíše přečtete chvalozpěvy v hudebních periodicích, než že byste je vídali na festivalových pódiích a možná i díky neokoukanosti jejich set potěšil. Adrian T. Bell tak do slušně zaplněného prostranství sypal jak starší hity v čele s "Heart Of Stone" tak novější věci z aktuálního alba "Zum Passer".

Hiphopové uskupení Pio Squad slibuje nový materiál už dlouho, v létě bychom se ale nástupce "Punk Is Dead" z roku 2006 prý už opravdu měli dočkat. Zevlující skupině i nikam se necpoucímu se rapu každopádně bylo z počátku díky přehnaným basům špatně rozumět a jen co se zvuk trochu srovnal a vzduchem se nesla nasládlá vůně dobře známé zelené rostliny, spustil se takový liják, že to více jak polovinu návštěvníků z areálu vyhnalo. Ovšem i ti, kteří v promočeném oblečení zůstali až do konce setu, museli následně řešit, co dál. Dočasné útočiště poskytly stromy u kritikou oceňovaného dua Monikino Kino, jehož zasněná hudba se do nepříjemného počasí skvěle hodila. Pro velké lákadlo v podobě Never Sol se ale ani půl hodiny po skočení předchozí skupiny nechystalo pódium, nejistota nad dalšími vystoupeními spolu s promrzlými končetinami tak zavelely k přidání se k většině a opuštění areálu.

Nedělní předpověď zásadní vylepšení počasí neslibovala, z rána zatažená obloha si ale o vyzbrojení se deštníkem vyloženě říkala. Nakonec ale nebyl třeba. V programu na hlavní scéně si nečekanou minutu slávy vynutili dva nezvaní hosté z publika, když v závěru mírumilovného vystoupení Jaroslava Uhlíře naběhli k mikrofonu se zásadním sdělením, že "Zatímco vy se tady bavíte, tak..." ...A více už jsme se nedozvěděli, jádro jejich zprávy se z pódia vytratilo stejně jako neukáznění mladíci, na které možná až trochu přehnaně agresivně zareagovala zdejší ochranka.

Zpožděný program na hlavní scéně pak jistě mnoha návštěvníkům zamotal hlavu i plány, to zajímavější se ale, se vší úctou k Vladimíru Mišíkovi & Etc odehrávalo na menších scénách. Zejména na té alternativní, kde se odpoledne představovaly například oceňované Květy a Please The Trees, překvapivě plno měl ale hlavně Kapitán Demo.

Hiphopově parodický projekt Jiřího Buriana, kterého široká veřejnost zná nejvíce ze skupin Southpaw a Republic Of Two je jedním z mála, na které se opravdu hodí příšerné klišé o tom, že ho můžete buď milovat nebo nenávidět. Kapitán Demo je totiž nejen svým nafouknutým objemem natolik výrazná figurka, že ve srovnání se zatuchlou mainstreamovou domácí scénou vyloženě nutí k zaujmutí stanoviska. A přestože dosavadní dvě desky je na rozdíl od jeho tradičnější tvorby problém uposlouchat a vtipů je na nich tak málo, že by z toho mohlo být sotva jedno významnější EP, naživo to, světe div se, funguje. Kolik z vás si třeba během koncertu bylo nuceno sundat boty a mávat s nimi nad hlavou? A užili jste si pohled na vysokého "gangsta černocha", který sice na nic nehraje a za koncert řekne asi dvě věty, ale na pódiu musí být, protože prostě musí? A co takhle sólo na saxofón zahrané na dětský kočárek?

Ano, jsou to hlouposti a nikdo netvrdí, že by Kapitán Demo byl hlavně o hudbě, ale jako parodie, která je tak absurdní a trapná, až je vlastně chvílemi i vtipná, to bylo vlastně fajn. Jen o pár minut později už značně prořídlé publikum na stejném pódiu solidně pobavili i ska-punkoví The Chancers, o pár desítek metrů dál už se ale mohlo jít na jistotu.

Ondřej Ruml na loňském ročníku nadchl jako málokdo a že má kromě dnes už notně zaprášené nálepky "toho z X Factoru" i skutečný hudební talent, dokázal už v září dostatečně. A velkou chválu si zaslouží i letos, ačkoliv těch chyb bylo tentokrát více než malé množství. Prakticky totožný program postavený na hrátkách s looperem, ladičkou a několika světovými hity v neděli odpoledne trpěl Rumlovou nesoustředěností, díky nimž mu leckteré smyčky neplánovaně utekly a tak je utínal předčasně a nahrával znovu. Nutno ale jedním dechem dodat, že zdrojem jeho rozladěnosti byl hluk od vedlejší scény, která jeho snaze zahrát například "Don't Worry Be Happy" v durové i mollové tónině házela klacky pod nohy. Nadšení a trpěliví diváci se ale nenechali odradit a svého staronového oblíbence nechtěli pustit z pódia. Ruml ve svém krátkém setu vystřídal hodně poloh, od těch humorných ("V lázních") až po ty zadumanější (Stingova hudebně veselá, ale textově hlubší "Englishman In New York"), když se ale dal do vlastní, sigur rósovské skladby "Nebe", jeho hlas stavěl všechny chlupy na těle. Vrchol festivalu.

Na větších scénách ukončovali program Lenka Dusilová, respektive Michal Hrůza a zatímco první jmenovaná v podstatě navázala na vážnější notu a za pomoci kytary, looperu, drumpadu a notebooku se krásně snažila zakrýt absenci doprovodné Baromantiky a vzorně sedícím posluchačům hrála například "Vlčí oči", Hrůza nic komplikovaného nevymýšlel a prostě hrál hity: "Píseň kovbojská", "Zakázané uvolnění", "Zejtra mám", "Napořád"... Však to znáte.

Festival, kde se mezi ploty setkávají nemocní se zdravými se tak až na sobotní déšt a drobné posuny v harmonogramu i letos vydařil a ačkoliv nepřinesl mnoho překvapení nebo zásadnější události, jako spolehlivá jistota, na níž dostanete přesně to, pro co jste si přišli, nezklamal.