Když jsem před lety poprvé poslouchal "Screamadelicu", přelomové album skotských Primal Scream, které jsem vzhledem ke svému věku nemohl plně docenit v době jeho vzniku, překvapilo mě svou svěžestí a současným zvukem i po dvaceti letech. Tím se parta kolem Bobbyho Gillespieho zařadila ke kapelám, které sice mají svá nejúspěšnější léta za sebou, ale podobně jako třeba Smashing Pumpkins nebo U2, kterým před pár lety kontrovali na festivalu Glastonbury, jaksi nestárnou. Stačilo si pak ale pustit ještě donedávna aktuální sbírku "More Light" a pochyby začaly nanovo. Jak je možné, že starší materiál zní aktuálněji než ten právě vylisovaný? A dokážou se historicky první držitelé Mercury Prize vrátit ještě s něčím pozoruhodným?

Odpovědi se nabízejí samy, s prvními tóny sborově zpívaného lovesongu "Trippin' On Your Love" to ale bude právě "Screamadelica", která vám na mysli vytane nejdříve. A nekončí to jen první ochutnávkou. Obdivuhodně živé a rozvolněné je kromě úvodního a bezkonkurenčně nejzajímavějšího záseku i zbytek nahrávky. Primal Scream se do dějin zapsali okouzlujícím propojením rockové a taneční hudby a je dobře, že roztančená elektronika, všudepřítomný optimismus a vpravdě popové refrény mají na novince dominantní postavení. Materiál proto zní plnokrevně, návykově a přenáší posluchače v myšlenkách do euforického davu na některém z velkých světových festivalů.

Navzdory pozitivní hudební složce je ale v textech novinka překvapivě melancholická, nebojme se říct až depresivní. Sám Gillespie ji popisuje jako "blažený depresivní realismus" a za typické příklady uvádí naléhavou "100% Or Nothing", blížícím se rozchodem nasáklou "I Can Change" či "(Feeling Like A) Demon Again", která svým názvem hovoří sama za sebe.

Jedni z předních průkopníků stylu acid house byli vždy také politickou kapelou a právě "Autumn In Paradise" zpracovává negativa kapitalismu a volného trhu jako takového. Zlost najdete i v předposlední "Golden Rope", která je i přes saxofonové sólo jednou z mála rockovějších písní. Je úžasné, že takováto píseň dokáže koexistovat na jednom albu i s vyloženě robotickým, laciným discem ve stylu Pet Shop Boys, které můžeme slyšet v už zmiňovaném "(Feeling Like A) Demon Again", a přesto deska nepůsobí jako nefungující slepenec.

Není náhoda, že se album jmenuje právě "Chaosmosis". Vychází z myšlenky Felixe Guatttariho, který tímto pojmem označuje snahu umělců zpracovat chaotický svět více či méně důležitých informací, který se na nás denně valí z rádií, televizí, novin, internetu a přetvořit je v umělecké dílo. Primal Scream se tato snaha daří i díky hostujícím zpěvačkám (Sky Ferreira, Rachel Zeffira z Cat's Eyes a okouzlující trio Haim), které i přes žánrovou rozvernost pomáhají desce držet se jednotné linie a i přes občasná zaváhání (zvukový bordel ve skladbě "Where The Blackout Meets The Fallout") dokážou udržet pozornost až do konce. "Chaosmosis" asi nebude milníkem na hudební scéně ani v kariéře samotných Primal Scream, pozornost si ale přesto zaslouží. Kéž by alespoň takto zněla na svých jedenáctých albech každá kapela.