Nedá se v žádném případě tvrdit, že by set amerických řezníků, jejichž přínos pro death metal je sotva zpochybnitelný, byl zásadním propadákem. Problém spočívá v tom, že s Cannibal Corpse je to v posledních letech jako na houpačce. Roky neustálého koncertování a pravidelného sypání dalších a dalších desek zcela logicky vyústily v nepříjemnou rutinu, která je na členech kultovního komanda více než očividná. Dávno zmizel entuziasmus, který z pětice sálal ještě nějakých patnáct let zpátky.

Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby se kapele občas podařilo velmi slušné vystoupení, případně natočila obstojnou desku, která sice sotva přinese nějakou revoluci, ale fanoušky bude poměrně bavit. Jako příklad uveďme set Cannibal Corpse na loňském Brutal Assaultu a zatím poslední zářez v podobě překvapivě slušné placky "A Skeletal Domain". Část diváků tedy do MeetFactory přicházela z nostalgie, jiní z povinnosti, jelikož koncert kanibalů přece nejde vynechat, další možná v očekávání, že by deathmetaloví veteráni mohli navázat na svou formu z josefovské pevnosti. Nechoďme kolem horké kaše. Nenavázali. Koncert, navzdory mnoha kladům, patřil k tomu horšímu, co jsme od floridské party zvyklí vídat.

Prvním kamenem úrazu je Paul Mazurkiewicz. Nejde snad ani o to, že tento bubeník zaspal dobu a nedrží krok s vývojem žánru (v tomto ohledu by musel při pohledu na Gulia Galatiho z předskakujících Hideous Divinity zahodit paličky). Deathmetalový Lars Ulrich bohužel nezvládá přesně zahrát ani svoje vlastní party a středeční výkon si za rámeček dvakrát nedá. Svým spoluhráčům ostatně mnohokrát nepěkně zatopil. Posluchači je až líto druhého člena rytmické sekce Alexe Webstera, který svých pět strun krotí stylem hodným mistra.

Na hlavě by se měl podrbat i pan bezkrký neboli stále vypasenější George Corpsegrinder Fisher. Ne, že by mu to netáhlo. Po výrazově stránce mé tento chlapík stále neskutečně vražedný a zároveň okamžitě identifikovatelný hlas. Nástupy a dotahování slabik mu ale tentokrát slyšitelně činily potíže. O jeho notoricky známé sporadické komunikaci s lidmi pak netřeba psát dlouhé eseje.

Během zhruba 80 minut dlouhého setu se také jasně ukázalo, že některé skladby z posledních desek amerických řezníků nejsou žádná velká sláva. Zvolit jako otvírák "Evisceration Plague" nelze považovat za dobré řešení. Na druhou stranu perfektně vyznělo v kuse zahrané pásmo tří věcí z poslední novinky, v čele s klipovkou "Kill or Become". Cannibal Corpse tedy rozhodně stále umí napsat dobré věci, jen by to možná chtělo vydávat desky rozvážněji. I tak lidi v kotli pochopitelně nejvíce reagovali na osvědčené hity. Pro mnohé očividně koncert začal až s hymnou sériových vrahů "Stripped, Raped and Strangled".

Právě nesmrtelnost kanibalského materiálu, značný zvukový tlak a nezanedbatelné nasazení strunné sekce držely vystoupení nad vodou. Vidět pověstné nekonečné Corpsegrinderovy vrtule, pogujícího Alexe s jeho kmitajícími prstíky a profesorský chlad nestorů deathmetalové kytary Pata O'Briena a Roba Barretta za zvuku do země zadupávajících skladeb, které definovaly základy směřování žánru, prostě deathmetalistovu duši musí potěšit. Řezající vykreslené aparáty Messa Boogie, analogový masivní sound, hutné valivé riffy, chaotická sóla, muzikanti s dlouhými vlasy (v případě Roba s jejich zbytky) - to vše vás vrátí do doby, kdy byl death metal skutečně death metalem. Lidé příště přijdou znovu a užijí si to. A pokud by to náhodou hudebně nedopadlo podle představ, pořád je tady možnost zlít se pod obraz a koncert zaspat na zemi, jak ostatně opětovně předvedlo několik individuí. Oldchool se vším všudy

Pomyslným vítězem středečního klání se tak stala jiná žánrová klasika, brazilští rouhači Krisiun. Bratrská trojice do přítomných bez větších cirátů nasypala tři čtvrtě hodiny pravého poctivého deathmetalového inferna oproštěného od veškerých přidaných elementů. Jihoamerický temperament a smrtící kov v jejich podání funguje léta naprosto spolehlivě a nejinak tomu bylo i tentokrát v Praze. Alex hecoval publikum o něco méně, než je zvykem, což ale věci jen prospělo. Energické vystoupení podpořené nejlepším zvukem večera pod pódiem i tak rozpoutalo obstojný kotel.

Krisiun jednoduše potvrdili, že koncertně jsou sázkou na jistotu. Jejich death metal nikdy neuhnul ani o píď a nedá se předpokládat, že by po čtvrtstoletí na scéně začali předvádět nějaké progresivní veletoče. Skladby Brazilců jsou v zásadě jednoduché, přímočaré, ale rozhodně ne hloupé či primitivní. Jedinou kaňkou na jinak vynikajícím vystoupení tak byla absence druhé kytary v Moysesových sólových výstupech, které prostě v osamoceném podání do struktury skladeb zapadají mnohem násilněji, než známe z desek.

Opomenout nelze večer otevírající partu Hideous Divinity. Soudě dle reakcí mnoha přítomných mělo jít o černého koně celé štace, výsledek ale zůstal daleko za očekáváním. Italská naděje zaujala prakticky pouze velmi zručnou rytmickou sekcí. Dojem z jejího vysokého výkonu ale i tak rušily doslova infantilní samply na vytažených triggerovaných kopácích. Kytaristé toho příliš nepředvedli. Pokud jste zrovna neměli naposlouchané dosavadní dvě studiovky kapely, značně jste tápali, v neposlední řadě kvůli nepříliš vydařenému zvuku. Pod kůži se nezasvěcenému posluchači vryla snad jen klipovka z posledního CD "Cobra Verde". Jak by řekly zlé jazyky: Římany čeká ještě hodně dřiny, než se dostanou na úroveň těch, kterým tento večer předskakovali.