Před dvěma lety se Jonatanovi Leandoerovi, mladému Švédovi ze Stockholmu, kterému bylo v té době pouhých šestnáct let, podařilo nevídané. Přišel se zajímavým konceptem rapu, jenž si téměř okamžitě oblíbila současná generace teenagerů, která značnou část svého života žije převážně na sociálních sítích na internetu. Hudba, vyznačující se pomalými trapovými beaty, silně dunícími basy, temnou atmosféru a rapování o smutku, dala za vznik fenoménu Sad Boys.

Nejenom generace Y je nešťastná, tento trend přejímají i výrazně mladší, pro které se Yung Lean (potažmo jeho label Sad Boys a všichni jeho členové) stal modlou. Z hudby pro pár vyvolených se tak stala masová záležitost, která ale bohužel nezůstala jen hudby. Kdo nemá faded fotku nebo mikinu se smutným smajlíkem, jako by nebyl. Stejně tak znalost, jak správně namíchat nápoj s kodeinem, případně s jiným opiátem. Anebo místo sizzurpu pít AriZona čaje. Skoro mi bylo trapně, když jsem procházel Roxy a míjel kolem sebe skupinky dětí a teenagerů, jež se předháněli v tom, kdo je víc sad.

Na to, že bylo vyprodáno, nebyla Roxy v osm hodin, kdy začínal program, stále příliš zaplněná. Nicméně i přesto předskakující rapper Adamn Killa odstartoval svou show. Na pódiu zapůsobil svými výrazně růžovými vlasy, ale co se týče jeho vystoupení, nejednalo se o žádnou slávu. Absolutně vůbec si neuměl získat publikum a nevím proč, ale měl jsem z poloviny jeho setu pocit, jako by jel víc na playback, než že by skutečně rapoval do mikrofonu.

Kolem deváté hodiny se pod pódiem začal dělat nával a konečně šlo poznat, že je vyprodáno. Fanoušci netrpěli očekávali, až konečně uvidí svou švédskou hvězdu. Yung Lean po krátkém hudebním intru přiběhl na stage společně se svým parťákem Bladeem a zahájil své vystoupení peckou "Hoover" ze své aktuální desky "Warlord". Z ní zaznělo ještě plno dalších songů. Hned ze začátku koncertu si posluchači například davově zarapovali chytlavý refrén ze singlu "Afganistan". Dostalo se však i na Yungovy starší hity, které ho proslavily v předchozích letech (namátkou "Yoshi City", "Kyoto" nebo "Ghosttown").

Nadšení fanoušků bylo obrovské, se zápalem skandovali, skákali, strkali se či se snažili pogovat mezi publikem. Otázkou však zůstává, zda to všechno bylo kvůli hudbě nebo prostě proto, aby ukázali, jak moc umí pařit. Troufám si tvrdit, že o hudbu v první řadě příliš nešlo. Proč? Leandoerova hudba se vyznačuje tím, že je táhlá a pomalejší, necháváte se jí spíš unášet, než aby vám rozproudila krev v žilách a vy měli potřebu do všech kolem sebe strkat.

Na jeho první show v Praze před dvěma lety jsem nebyl, ale při pročítání názorů lidí, kteří tam byli, šlo prý o opravdu dobré vystoupení plné silných emocí. Z úterního koncertu jsem si emoce neodnesl žádné. Asi jsem měl příliš velká očekávání, když všichni mluví o tom, jaký je Yung Lean internetový fenomén a velká hvězda. Nicméně i přes můj vcelku negativní postoj se úternímu vystoupení stockholmského rappera nedá upřít jedna věc - publikum si ho zamilovalo téměř hned, co vešel na pódium, a jeho koncert si naplno užilo.