iFest, který se odehrál 7. září na atletickém stadionu Slavie, byla taková netradiční tečka za festivalovou sezónou. Ptáte se, proč netradiční? Protože není zrovna pravidlem, aby se výtěžky z podobných akcí posílaly na pomoc postiženým záplavami (jde mi o ty záplavy, ne charitu obecně), a už vůbec není zvykem, aby poslední hudební přehlídka roku byla dost možná tou největší (nebo alespoň jednou ze tří největších).

O rozjezd se ve dvě hodiny odpoledního času postarali jednak staří známí bardi české rockové scény, Doktor PP, a po nich si svých deset minut festivalové slávy užili kladenští neopunkoví výrostci Selfish. Po těch přišel na řadu enfant terrible domácí popmusic, David Kraus. Musím se přiznat, že nesdílím příkré hodnocení kolegy Kocábka, a dodávám, že jeho set písní o prsou, Zuzanách a hloupých husách byl pro mě více než příjemným překvapením. Ve velice svižném, neutuchujícím tempu se neslo pokračování v podobě mladých pardubických rockerů Ready Kirken, kteří stadion zaujali nejen svou loňskou hitovkou "Zejtra mám".

Hodně zvědav jsem byl na česko-australskou skupinu Astro Metro, protože jsem ji měl možnost zhlédnout na Ozzfestu (tehdy to bylo jejich teprve druhé vystoupení!), kde mě vcelku zaujali. Ani tentokrát jsem rozhodně nebyl zklamán, byť došlo v atmosféře hudby Astro Metro k jistému posunu z rock-jazz-hiphopých nížin do čistokrevných rockových (možná že skoro grungeových) výšin. Jejich koncertík byl navíc "zpestřen" přestávkou pro živý vstup do televize, po jehož skončení se zpěvák kapely nechtěl nechat odvolat z pódia a vysloveně publikum prosil, aby je svým potleskem a skandováním udrželo na očích.

Po australském pěvci a jeho kumpánech byl dán prostor slovenskému funky bandu Žena z lesoparku, jenž se svou kratičkou produkcí sice nepropadl, ale zároveň se nijak zásadně nepředvedl. Tradičně dobrý výkon odvedli hoši z Kurtizán z 25. Avenue, kteří předvedli jak svůj starší repertoár ("Studená"), tak kousky z nejnovější desky ("Omylem"). Při Simonově křiku se před pódiem utvořil již slušný kotel, který se do konce festivalu už jen zvětšoval. Tou dobou organizátoři hlásili něco kolem velmi slušných dvanácti tisíc návštěvníků.

Vystoupení Kurtizán bylo jakousi startovní čárou, za níž se na delší dobu rozprostřela hodně tvrdá a energická hudba. Přišli totiž nejprve slovenští Offspring Iné kafe, po nich rozechvěli Slavii nu-metaloví drsňáci Škwor a na závěr tohoto hard'n'heavy bloku se představili premiérově klasici Arakain s novým zpěvákem Petrem Kolářem (ti byli zároveň jednou z nejočekávanějších hvězd celé přehlídky a mám dojem, že rozhodně nezklamali, neboť Kolář se zdá být důstojně charismatickým a talentovaným lídrem, jako byl jeho předchůdce Brichta). I ti všichni si podmanili vršovický dolík náporem entusiasmu a showmanství. Snad jen Iné kafe si mohlo stěžovat na slabší zvuk, který provázel všechny jeho písničky.

Než se dostanu ke zlatému hřebu večera, nesmím zapomenout zmínit, že druhá polovina iFestu byla tak trochu ve znamení soucitu, neboť před každým koncertem uvedli moderátoři nějakou z "ikon" světové populární hudby, která speciálně pro potřeby tohoto festivalu namluvila na video jakýsi projev, v němž vyjadřovala svou náklonost českému lidu, své sympatie a hlubokou lítost nad povodněmi (mimo jiné Slade, Uriah Heep, Boney M či Chris de Burgh). Od někoho to sice neznělo úplně nejpřesvědčivěji, to když Zucchero říkal, jak by chtěl být tady u povodní, ale jako ozvláštnění to zapracovalo na jedničku. Oním zlatým hřebem večera jsem měl na mysli vystoupení skupin Kryštof, RPC, Kabát a Mig 21. Kryštof šel na řadu jako první a opět mi dokázal, že skupina kolem Richarda Krajča nejsou pouze komerčními postavičkami, ale skutečnými hudebníky a baviči. Dostalo se jak na osvědčené pecky z "Magnetického pole", tak na ukázky z chystané desky. Do varu se publikum dostalo, když Krajčo vylezl na konstrukci a z vrchu se jal zpívat a komunikovat.

Po uvolněném, popem nasáklém Kryštofu, musel zákonitě přijít nářez. Tím byli američtí Royal Playboy Cartel - kapela, která se České republice představila již na jaře na Ozzfestu. Tentokrát jí to ale slušelo mnohem víc. Hrála totiž za tmy, tzn. se světelnou hrou v zádech, navíc tady nebyl přítomen onen zápach výplně - zatímco na "Ozzyho puťáku" byli RPC tak trochu do počtu, na iFestu vystupovali jako jedni z headlinerů. A tato role jim padla na výbornou. Svým drsným, nekompromisním, ale také umným a melodickým nu-metalem si hravě získali těch předpokládaných patnáct až sedmnáct tisíc lidí, tedy dav, jaký na festivalech není zase tak často k vidění.

Pravý euforický výbuch ovšem přišel až s teplickou legendou Kabát, kvůli níž byla na tomto festivalu dobrá polovina přítomných. Vřava, jaká se spustila po příchodu Josefa Vojtka a spol. na pódium, pouze potvrdila, že Kabát je dnes nejúspěšnější českou ryze rockovou skupinou. Hity typu "Colorado", "Žízeň" nebo "Bára" si s nimi zpívalo několik tisíc hrdel, až mráz běhal po zádech. Po čtyřiceti minutách se ani nechtělo věřit, že už je po koncertě.

Předposlední Mig 21 zřejmě doplatili na dramaturgický záměr umístit je za hlavní hvězdy. Po Kabátu přeci jen značná část fanoušků vyklidila své pozice, tudíž Jirka Macháček nezpíval ani zdaleka tak rozlehlému davu jako několik minut před ním Vojtek. I tak si ale "stíhačkáři" nemohli stěžovat. Na druhé straně také dojista zavládla spokojenost, dle nadšeného zpěvu a tance soudě. O závěr festivalu na Slavii se postarali další ze slovenských hitmakerů, No Name. Jejich hudbu českým posluchačům netřeba připomínat. Při jejich koncertě se už však začal stadion pomalu ale jistě vylidňovat.

Neodvažuji se soudit, zda akci nakonec navštívilo řečených sedmnáct tisíc lidiček, ale jsem si jist, že vynikající atmosféra, skvělá hudba, příjemné počasí a lokace takřka v centru Prahy se podepsaly na výsledném, jednoznačně pozitivním dojmu z iFestu. Teď nezbývá než se ptát, jestli je zaděláno na tradici nebo nikoli. Já se domnívám, že ano.

iFest, atletický stadion Slavia, Praha, 7.9.2002