Druhá studiová deska dua Macklemore & Ryan Lewis potvrzuje, že pánové neví, čím chtějí být. Podobně jako jejich oceňovaný debut "The Heist" míchá "This Unruly Mess I've Made" vážná témata se zábavnými skladbami v poměru, kdy si nebudete jistí, co si o tom všem máte myslet.

Ben Haggerty, jak se Macklemore jmenuje pravým jménem, ji uvádí skladbou "Light Tunnel", v níž se vrací k udílení cen Grammy, kde v roce 2013 získal cenu na úkor Kendricka Lamara a ukazuje na falešnost úsměvů, touhu po skandálech a zesměšňuje maškarádu, jejíž součástí se stal. Hned v následujícím singlu "Downtown", který svým vypjatým vokálem prodává hlavně hostující Eric Nally, ale vtipným textem o mopedech navazuje na "Thrift Shop" a snaží se být přesně tím klaunem a paňácou, proti kterým sám bojuje. "Downtown" je přitom vynikající hit, kterému nechybí nadsázka, chytlavost, originalita tématu ani návykovost a není pochyb o tom, že z dosavadních hitů rappera ze Seattlu patří k těm nejpovedenějším. Paradoxy vyplývající ze snahy zalíbit se masám i kritikům jsou ale něčím, co vás bude provázet i v dalších písních.

Stejně jako u debutu nelze druhému albu upřít rozmanitost. Je tady líbezná balada o otcovství se sladce pějícím Edem Sheeranem v refrénu, rozverná "Let's Eat", v níž Macklemore vtipkuje, že nevěděl, že po hamburgrech se tloustne i hitovým potenciálem obdařená "Dance Off", kde mluvené pasáže Idrise Elby připomínají ty z "Thrilleru" Michaela Jacksona.

Vedle nich přitom dvatřicetiletý umělec s kořeny v Irsku dokáže ve skladbě "Kevin" trefně kritizovat farmaceutické společnosti, s DJem Premierem a KRS-Onem se vracet k devadesátkovému boombapu nebo řešit otázky rasismu v angažované devítiminutové suitě "White Privilege II". Když si ty texty jeden za druhým projdete, nebudete mít pochyb o upřímnosti a dobrých úmyslech, které se za nimi skrývají, srovnávat je ale například s těmi od Kendricka Lamara opravdu nelze.

Obdivovatel Wu-Tang Clanu, Mobb Deep či Nase je tak na nové desce v podobné roli jako Iggy Azalea nebo ještě lépe Nicki Minaj, která na jednu stranu hovoří o potratu a snaží se stát se umělkyní, na té druhé ale vedle toho dává na odiv ódu na mužské přirození s názvem "Anaconda".

Jak se tedy novince od rappera s průměrným flow a dobře míněným, byť nepříliš objevným sdělením postavit? A měli bychom vůbec Macklemorea za střídaní komedianství s vážnou tváří soudit za nečitelnost? Není za tím spíš jen naše snaha zjednodušit si vše na černou a bílou? Vždyť dnešní realita na hudebním trhu je taková, že chcete-li světu říct něco důležitého a nepatříte zrovna mezi výjimky typu Lamara nebo Run The Jewels, můžete tak učinit, ale poslouchat a po zásluze uctívat vás bude jen hrstka lidí. Dokážete-li se ale světu prodat a mezi líbivé hity pro masy zamíchat i trochu toho poselství, bude dopad vašeho sdělení daleko větší.

Macklemore si to uvědomuje a i když se svými vhledy do různých kontroverzních témat klouže jen po povrchu, pořád vám jeho deska může dát mnohem víc, než mainstreamoví zpěváci a zpěvačky, s nimiž se na velkých pódiích střídá a kteří neriskují a raději jen dokolečka zpívají o lásce. "This Unruly Mess I've Made" je tedy dobrá či špatná spíše podle toho, s kým ji poměřujete. Posluchači inteligentnějšího rapu ji nejspíš odsoudí, v komerčních rádiích naopak můžeme být rádi za trochu kvality. K čemu se přikloníte vy?