Support Lesbiens i Nebe už na turné s jinými kapelami v minulosti vyrazili, pro Ewu to bude 25. března premiéra. Co od toho, Ewo, čekáš?

Ewa Farna: Očekávám nejen zážitky, ale taky to, že se lidem nabídne něco jiného. Mí fanoušci mě znají především z mých koncertů a občas z festivalů. Budu mít možnost se předvést i před jiným publikem. Před lidmi, kteří by na můj koncert obvykle nešli, což považuji za velké plus. Navíc se přiznám, že jsem na koncertě kluků nebyla, a tak se těším, že si s nimi ty písničky odžiji. Pro fanoušky to zas bude dobré zpestření, nikdy jsem totiž na společném tour nebyla.

Máš za sebou deset let kariéry. Znamená to, že tě letos fanoušci uvidí naživo vícekrát?

Ewa: Jedu velké akce, Benátskou, Sázavafest, Okoř a jim podobné. Menší akce jsme letos omezili, budu spíš hrát v Polsku. Chceme se totiž v Čechách hlavně zaměřit na koncert, který se odehraje 11. listopadu k výročí těch deseti let.

Nebe se s tím nepářou a před nedávnem natočili klip s vesmírným tématem. Jedná se o jedno z vašich nejvýpravnějších videí. Jak se vám ve skafandrech zpívalo?

Petr Harazin: Kluci měli jen ušitá taková speciální trička a já jediný jsem měl ten skafandr a bylo to docela psycho, protože tam bylo obrovské vedro, na hlavě jsem měl těžkou starou helmu a pokaždé, když mi to nasadili, tak se to začalo zamlžovat. Maskérka mi každých třicet vteřin vymývala helmu a leštila čelo. (smích)

Přesunuli jste se od příšery ve "Vteřině" k víle ve vesmíru. Na vizuální doprovod stále sázíte. Je to pro vás všechny důležité soustředit se stejnou měrou i na kvalitu videoklipu?

Petr: Nutnost to není, ale je potřeba, aby ten klip vždy nesl nějakou myšlenku, která přidá na hodnotě samotné písničky. Mě třeba hodně potěšilo, když mi šéf našeho labelu napsal, že klip dodal songu novou dimenzi. Bylo skvělé pozorovat, že režisér dokázal tu skladbu ještě pozvednout.

Ewa: Přesně, jak říká Petr, já většinou přicházím s námětem, který mám v hlavě, pak se scházím s režisérem a chci pohled zvenčí. Já už jsem v té skladbě většinou dost zabředlá. Ráda pracuji s lidmi, kteří se ve své branži vyznají, posouvají a můžou mi něco zajímavého nabídnout. Jsem otevřená, umím dělat kompromisy, ale zároveň ve věcech mívám poslední slovo.

Czenda Urbánek: Já mám zkušenost, to už se tady oběma taky určitě stalo, že skládám písničku, ta ještě ani pořádně nestojí, a už vidím obraz. Tak se nejlíp tvoří. Když tě nějaká základní harmonie inspiruje natolik, že jen do zápisu tiskneš, co se ti zobrazuje. U nás je to ale skladba od skladby.

Co deska od desky? Je pro vás každá nová čistým listem, nebo u sebe vnímáte pokusy o návaznost?

Ewa: Nikdy jsem se nebránila tomu, že jsem mainstream. Vždycky budu v písničkách hledat jistou melodiku. Nejsem ale ani David Bowie, ani Christina Aguilera, aby deska, se kterou přijdu, byla naprosto něco jiného. Když na koncertech hrajeme směsku starých a nových písní, je tam krásně vidět, jak jsem se od těch dvanácti hudebně měnila a přitom jde pořád o melodický pop. Baví mě ale zkoušet nové věci. Třeba se mi hrozně v poslední době líbí bluesové i funkové prvky, hudba ve stylu Bruna Marse. Když jsem pak ale na tenhle směr zkoušela nasadit český text, začalo mi to znít jako dechovka a zrovna to nefungovalo. V rámci toho se pohybuji: chci zpívat česky, ale některé hudební směry v téhle kombinaci tak dobře nešlapou.

Petr: Pořád je ti jen dvacet dva.

Czenda: Však ona chce za chvíli končit (smích). Ewa má samozřejmě výhodu, že, bez urážky ostatních členů kapely, je to hlavně "Ewa Farna". Když je člověk v kapele, jakou je třeba ta naše, přicházet s něčím radikálním je riziko, protože co když se to nepovede. Navíc člověk se musí smířit s tím, že pokud natočí popové a rockové album, tak u toho rockového pravděpodobně přijde o fanoušky, které si získal tím popovým.

Ewa: V Polsku mají radši tu rockovou Ewu, a když zkusím něco jiného, tak jsou v šoku. Stačí, když změním účes, a už nevědí, co se děje. Člověk to samozřejmě nemůže dělat jen a pouze pro publikum, protože pak se musí sám sebe ptát, zda to dělá, protože to tak cítí, nebo v tom je lehký kalkul. Já se snažím dosáhnout v sobě v tomto směru kompromis: chci a dělám, co mě baví, zároveň fanoušky a jejich názor nikdy nebudu mít u zadku.

Czenda: Člověk chce být v tvorbě svobodný, na druhou stranu musí brát v potaz, jak na to budou lidi reagovat. Já mám třeba rád fakt velký změny, ale musím se krotit. Lidi to nepochopí a člověk je musí další deskou přesvědčovat.

Jak často se ti stává, že se ti v hlavě zrodí myšlenka a už si říkáš, že to v polštině zazpívat půjde, ale v češtině ne?

Ewa: Snažím se to co nejvíc tlumočit, ale to je u mě ta největší práce. U "Leporela" jsme jen rok tlumočili texty. Jsou to slovanské jazyky, ale jinak se frázuje, jazyk jinak plyne, má jinde akcenty, jiná frazeologická spojení. Vyjde mi brzy nový singl, který se zrodil, když jsem krájela jídlo v kuchyni a řekla klukovi, že je potřeba nůž nabrousit, nebo koupit nový. Napadlo mě přirovnání ke vztahu, stejně jako nůž musí člověk brousit i vztah, aby měl říz. I když si může pořídit nový, ten se taky přece jednou začne tupit. To si často neuvědomujeme a prostě jen furt vyhazujeme staré, kupujeme nové. Písnička nejdřív vznikla v Polsku, teď byla přeložena do češtiny a jmenuje se "Na ostří nože".

U Supportů všichni jásali, že se konečně rozezpívali česky.

Czenda: Dostali jsme se do chvíle, kdy jsme si říkali, co překvapivého udělat, a nakonec to překvapilo i nás samotné. Proto rád dělám muziku. Baví mě výzvy bez ohledu na nějaký marketing. Čeština tou výzvou byla. Bolelo to, tekla krev.

Zrod Nebe je neodvratně spojován s Richardem Krajčem. Jak těžké bylo nesklouznout ke slepé víře, že teď už s jeho podporou půjde vše jako po másle?

Petr: V nějakých patnácti letech ve zkušebně jsme hrozně chtěli vydat desku a začít koncertovat. To chce každý, samozřejmě. Chtěli jsme hrát pro lidi, a když za námi přišel Richard s tím, že nám natočí desku, říkali jsme si: "Teď je to tady, teď to přijde. Natočíme desku, máme Krajča." A těmi snílky, kterými jsme tenkrát byli, pořád jsme. Ta cesta, po které kráčíme, je dlouhá a naší třetí deskou bychom již chtěli definitivně prorazit. Stavíme na hezkých českých textech a melodii, z kapel, které obdivujeme, si samozřejmě leccos bereme, ale snažíme se, abychom se nestali pouhou kopií.

Czenda: Já mám právě teďka rozdělanou jednu písničku. Je dost podobná "Leporelu", ale změním tam dva tři akordy a můžu to hrát.

Ewa: Nejlépe na našem turné.

Czenda: To by bylo super, kdybych já tou písničkou skončil a tys tou stejnou začala.

Ewa se do povědomí zapsala v poslední době manifestem "Boky jako skříň". Zcela zřejmě je to reakce na několikaleté unavující komentáře ze strany bulváru. Vnímáš tenhle počin jen jako konec debaty na toto téma, nebo ses snažila vyvolat reakce?

Ewa: Reakce jsem se úplně vyvolávat nesnažila, protože se tři roky nebavíme o ničem jiném. Chtěla jsem ukončit všechny ty otázky. A proč o tom neudělat písničku? Melodie navíc už existovala. Lidi to začali vnímat jako singl, což jeho účel nebyl, ale proč ne, dobře, že se lidem líbí. Je to nadsázka, která vyjadřuje můj postoj. Každá holka se v tom najde, ať je jí osmnáct nebo padesát. Interpreti si často neuvědomují, jakou moc mají, kolik lidí je poslouchá a nakolik jsou právě posluchači ovlivnitelní. Beru to jako velkou zodpovědnost. A když kážeš vodu a piješ víno, tak to není v pohodě.