Šestnáct hlasujících redaktorů musicserveru nominovalo celkem sto pět zahraničních a šestačtyřicet českých či slovenských alb. Konečný žebříček dvaceti nejlepších zahraničních a deseti domácích titulů nabízí řadu zajímavých výsledků. Pokud se do něj váš favorit za rok 2015 nevešel, budeme rádi, když se o něj podělíte v komentářích.

| 20-11 | 10-1 | CZ/SK |

James Harries se na "Until The Sky Bends Down" odklonil od prostého folku s akustickou kytarou, jak si jej z koncertů na přelomu desetiletí možná ještě pamatují jeho dlouholetí příznivci a za pomoci celé řady hostujících muzikantů natočil velkolepě znějící nahrávku s majestátním zvukem i aranžemi. Jeho rozmáchlý pop a naléhavý vokál posluchače vracejí do dob, kdy hitparádám vládli Manic Street Preachers, Starsailor či Travis a producentská ruka Paula Bella dává zapomenout na české prostředí a nabízí výsledek, který by se u konzervativnějších posluchačů upřednostňujících osvědčenou kvalitu před experimenty za každou cenu mohl setkat s úspěchem vlastně kdekoliv na světě. Harriesův počin je albem, které sice nepřináší mnoho nového, ale ve světě konzumního popu na jedno použití funguje jako trvalka, kterou si stejně užijete dnes i za deset let. A to se cení. (Jan Trávníček)

---

To, že folklor nemusí být sprosté slovo, víme z poslední doby už třeba od Jany Kirschner. Se svým specifickým pohledem na tento, co se týče invence, dlouhé roky nedotknutelný žánr, loni v květnu přišla brněnská trojice Ponk. Vzala jedenáct lidovek o smrti, do středu skupiny postavila cimbál a na něj navěsila prvky žánrů, které by běžného člověka s tímto nástrojem spojovat ani nenapadlo. Slyšíme velmi neobvyklé rytmy, netradiční využití smyčců, elektronické plochy. Celé to zní chvílemi až šokujícně, alternativně, ale přitom svěže a díky známým nápěvům (srovnejte třeba "Mezi horama" s verzí kdysi též svým způsobem progresivně smýšlející Českomoravské hudební společnosti) povědomě a příjemně. Tohle nemohlo dostat jiný název než "Postfolklor". Pánové Krystýnek, Tomaštík a Nožička přetavili své dlouholeté zkušenosti s folklorní muzikou v desku, která nemůže nezaujmout. (David Věžník)

---

Radůza stále patří k nejvýraznějším interpretům na tuzemské scéně. Její charismatický projev jen podtrhává originální skladatelský rukopis, kterým se prezentuje i na poslední desce "Marathon - příběh běžce". Pražská rodačka se tu věnuje historickým tématům, které povětšinou předkládá ve velmi smutném hudebním i textovém přebalu. Hodinu dlouhá nahrávka, tak představuje melancholický průřez skrz dějiny. Naštěstí se v ní autorka neuchyluje k přílišné patetičnosti a i díky několika cizojazyčně nazpívaným textům, je album i přes své těžké téma pestré. Radůza na albu pouze dokazuje, že si neklade nízké cíle a nesnaží se bezmezně zalíbit velké mase posluchačů. "Marathon - příběh běžce" je i přes epičnost zvolených témat album velmi komorní a niterné, což dokazují zejména baladické a velmi emotivní písně "Jeannine", "Madeleine" či "Josefína". Oproti předchozí nahrávce "Gaia", kde Radůza mnohdy balancovala na hranici kýče, se písničkářka v loňském roce vrátila s jedním ze svých nejsilnějších počinů. (Ondřej Hricko)

---

Zpívající herečka, to je ne zrovna lichotivé označení, kterým ještě nedávno mnozí titulovali Barboru Polákovou. Jenže jestliže si někdo myslel, že s hity "Kráva" a "Sami" s Davidem Kollerem se za její pěveckou dráhou zavře voda, loni mu Bára doslova vytřela zrak. Vtipným hitem "Nafrněná" nejprve získala pozornost pro svou eponymní sólovku, produkovanou Janem P. Muchowem, a na ní překvapila znovu. Poláková se totiž zdaleka nespoléhá jen na ironii a humor. Dokáže být dramatická ("Generace") i melancholická ("Krosna"), v textech zase zlehčuje i ve skutečnosti docela důležitá sdělení. Existuje snad hezčí vyznání lásky než "mám tě ráda, proto jak smažíš řízky"? ("Ráda") Barbora Poláková v sobě herečku nezapře, možná díky tomu dokázala na debutu prodat i svoje osobní emoce jako hereckou etudu ("Ego"). I přes jistou nenápadnou teatrálnost si ale deska uchovává mile komorní tvář. Pokud se jí to povede zopakovat i na živých koncertech, mohl by z toho být zajímavý divadelně-hudební zážitek. (Joseph Martin)

---

Rozdivočelé bubny a česky zpívající Lenny. Nabízí "Srdcebeat" ještě něco jiného? Při prvním poslechu okamžitě zaujme lehkost, se kterou se posluchač skladbami prokousává. Od roztančené, živočišné "Mou vinou", zavádějící nás svou folk-rockovostí na britské pláně a mokřiny, po velice kryštofovské, saxofony zodpovězené "Otázky", vše směřuje ke skladbě "Ty a já", která působí zdaleka nejvyrovnaněji a potěší nejen romantické duše fanynek. Skladbou totiž tepe právě to jímavé srdce, které dalo vzniknout názvu desky. Nadějná zpěvačka Lenny rozezněla svým hlasem skladbu "Přiznání". Vítané zpestření je podtrženo faktem, že si pro své vokály tentokrát zvolila češtinu. Ačkoliv její chraplavosti lahodí spíše jazyk anglický, hostování na sebe váže pouze pozitiva a nutno říci, že desce by místy slušelo hostů více. Sedmá deska Kryštofu s sebou přináší skvělé i slabší okamžiky. I přes svou místy okatou coldplayovost, jež se odráží nejen v nápěvech, ale také při živých koncertech, rozeznáváme v textech i zvuku zažitou, místy absurdní romantiku, na kterou jsme si u kapely za ta léta navykli. Ta je následně pouze podtržena pošťouchnutím od amerických producentů. Jsou Kryštof světoví? Ano, ale stále setrvávají za humny. (Karolína Stránská)

---

Na "Prežijú len milenci" připravila Katarína Knechtová deset skladeb, v nichž ukazuje svůj skladatelský i producentský um. Um vyhýbající se zajetým popovým pravidlům - vždyť kolik zpěváků zahodí svou téměř dokončenou desku a začne znovu od píky? Před sebou tak máme materiál obsahující neskutečně osobité texty, které i přes svou většinou smutnou tématiku neskouznou k depresím. Jako bonus poselství neničí žádné zběsilé melodie. Naopak, tato Slovenka si dokáže vystačit třeba jen s kytarou a svým výjimečným hlasem ("Kým budem nemá"), či se posadí za klavír a vykouzlí nádherné, křehké balady ("Bezpečné priepasti", "Isabela"). Ale protože výjimka potvrzuje pravidlo, jako otvírák posloužil roztančený "Motýl' hlavolam". Katarína v interview prozradila, že má ráda změnu a na desce to dokazuje. Je pestrá, ale ne roztříštěná... A přesně takto by to mělo být vždy. (David Böhm)

---

Co vznikne spojením tvrdé elektroniky, horrorcoru a black metalu? A měl by vůbec někdo koule se o něco takového pokoušet? Samir Hauser, člen kontroverzní EBM kapely Vanessa, se toho nebál a oslovil Řezníka, průkopníka horrorcore rapu u nás v České republice, a Františka Štorma, lídra legendárních black metalistů Master's Hammer, zda by spojili síly. Díky úspěšnému crowdfundingu se jim podařilo stvořit monstrum Mortal Cabinet a pod tímto názvem nahráli temnou desku "Necrotica", která v sobě ukrývá zlobu, nenávist a strach. Jejich hlavním motivem je boj proti politické korektnosti a daří se jim to opravdu na výbornou. Nahrávka je hudebně vyvážená - každý člen na ní má své místo a všichni se vhodně doplňují. Pokud v sobě dusíte nenávist a potřebujete ji ze sebe dostat, případně pokud vám vadí přehnaná politická korektnost, "Necrotica" od Mortal Cabinet je tou správnou volbou. Pro fanoušky Vanessy, Řezníka a Master's Hammer je poslech povinnost! (Jaroslav Hrách)

---

Může se někdo, kdo strhl velkou část hudebně-publicistického světa na svou stranu už svým debutem, ještě někam vyvíjet? Nebylo by lepší vždycky se v takovém případě poplácat po rameni, nechat to jako jednorázovou záležitost a jít si po svých? Kittchen svou třetí deskou "Kontakt" dokazuje, že může a že nebylo. I přesto, že svou identitu za kuchařskou masku už neschová, dál za ni schovává alespoň svou tvář. Dál si hraje tu svou hru na někoho, kdo díky masce chce říct něco jiného než bez ní. I když tentokrát už to tak úplně neplatí. "Kontakt" je v textové rovině daleko osobnější než předchozí dvě nahrávky. Jak poznamenal Honza Průša v recenzi, "Jakub se stal Kittchenem a už není potřeba je oddělovat". Odhaluje pocity, které si dřív nechával na chvíli, kdy tu masku sundá. Současně s tím hudebně zpomaluje, zdrsňuje, syroví. A přes to všechno ho přitom pořád poznáte po první slabice. Je pořád stejný a zároveň zas jiný. (David Věžník)

---

Vzdávat hold člověku, s kterým jsem se za poslední dva roky viděl častěji než s vlastními rodiči, je mi radostí. Navíc, když je Vašek jeden z nejlepších lidí, které jsem kdy poznal. Seznámil jsem se s ním už s jako "novým člověkem" - jeho příběh o přerodu ze spotřebního superstaristy na čistou duši s kytarou asi už znáte. A i když vám třeba písničkáři a kluci s kytarou lezou na nervy (zdravím Tomáše Kluse, který se nám zacykloval do sebeparodie), dejte Voxelovi šanci. Nejlépe naživo. Koncertuje tak často, že je velká šance, že i ve vaší vísce se jednoho dne objeví a svou pozitivní energii na vás přenese. Někomu můžou přijít jeho songy, které mu otextovává jeho šikovný kamarád Pokáč, triviální. Ano, popěvky jsou to možná jednoduché, ale já je považuji především za skladby zábavné, skočné, hravé, pozitivní, pozdvihující. A to i při prezentaci témat o společnosti či vztazích, které bývají docela smutné. Voxelův pohled na svět pak ale i v nás vyvolá pocit, že vždy je naděje na lepší urovnání. (Petr Doupal)

---

"A/B" má na přední straně rubikovu kostku v neobvyklých barevných odstínech, v podobných se i nese muzika Tata Bojs. Sice natrefíte i na klasické slovní pointy a zvukové vychytávky, které jsou pro tuto partu nadmíru typické, na druhou stranu podsunou i novotvary, rozvážné tetelení a zadumané atmosféry, ty se postupně nabalují k finálnímu dramatickému celku "Noční linky". Bublajs i Mardoša jsou stále kluci, kteří mají potřebu si hrát a nezlobit, do svého univerza však vtahují i další souputníky na společné cestě, případně hosty. "A/B" je svým způsobem dospíváním snílků, to se prolíná i v samotných textech. "S ní" byla drobet poupravena oproti singlové verzi, hitově chytne "Radioamatér" a k pobavení tady jsou staré dobré "Kamarádky". Tata Bojs s věkem zrají a přesně zachyceným obrazem skutečnosti je právě deska "A/B" - na první poslech možná není tolik přístupná oproti svým předchůdkyním, je však více k zamyšlení a své krásy odhaluje postupně, včetně vyšperkovaných melodických linií. (Dan Hájek)

---