Šestnáct hlasujících redaktorů musicserveru nominovalo celkem sto pět zahraničních a šestačtyřicet českých či slovenských alb. Konečný žebříček dvaceti nejlepších zahraničních a deseti domácích titulů nabízí řadu zajímavých výsledků. Pokud se do něj váš favorit za rok 2015 nevešel, budeme rádi, když se o něj podělíte v komentářích.

| 20-11 | 10-1 | CZ/SK |

Zčistajasna změnit v hudební branži svůj styl se většinou nevyplácí. Alba si pak totiž pořídí téměř jen skalní fanoušci, což vede k nízkým prodejům. Možná i to byl důvod, proč Miley Cyrus umístila na internet svůj třiadvacet položek čítající experiment zcela zdarma. "Miley Cyrus & Her Dead Petz" dovedl fanoušky na dvě skupiny: jedna desku smetla ze stolu a ani ho nedoposlouchala, druhá mu dala čas a překonala zdánlivou nepřekousatelnost. Podle umístění "Mrtvých zvířátek" v našem žebříčku snadno uhodnete, kam patříme my. My se rádi pobavili nad tématem "BB Talk", nechali se unést do jiných, lehce zhulených, světů v "Milky Milky Milk" či "Doo It!" a třeba si i poplakali při "The Floyd Song" nebo "Pablow The Blowfish". Potěší fakt, že za všemi písněmi (narozdíl od "Bangerz") stojí Cyrus nejen textově, ale i producentstky. Příští materiál nepochybně přinese hity a doprovodí ho velké promo - my se těšíme, ale zároveň doufáme, že si tato americká rebelka někdy na nějakou tu podivnost najde čas. A že bude alespoň takto povedená! (David Böhm)

---

V říjnu 2012 vyšel "The Heist" Macklemorea & Ryana Lewise i "good kid, m.A.A.d city" Kendricka Lamara a na Grammy to prvně jmenovaná dvojice rapperovi pořádně vytmavila, když jej porazila ve všech kategoriích a Kendrick nakonec neuspěl ani v dalších nominacích proti jiným interpretům. Přitom jeho debut pod major labelem neměl chybu. Loňské "To Pimp A Butterfly" už naštěstí akademie ocenila. Album, nebo spíše kompozice, je to totiž mistrná. Kendrick je génius a umělec bez toho, aby to sám musel všem říkat jako Kanye West. Když jsme u něj: Kanye sice umně poukazoval na to, co se děje v Chicagu, nikdo však zdaleka nedokáže vykreslit černošský život tak jako Kendrick. Je to jejich nejinteligentnější a nejlepší mluvčí. Docela těžce přístupný, je však nutné dodat. Jestli "good kid" obsahovalo vyložené rádiové pecky na první dobrou, "Butterfly" je jedna z nejtěžších desek roku 2015. Ne, že by 80 minut dokonalé Kendrickovy flow unavilo, spíš fúze všech černošských žánrů 20. století je tak sofistikovaná, že nepřipraveného posluchače může položit. Proto se dokonalost alba projeví až postupně, když se přes všechny zvukové vrstvy a také texty prokousáte. Kendrick Lamar nepřipravil nic menšího než majstrštyk a "To Pimp A Butterfly" už navždy bude jedním z nejlépe hodnocených alb historie, a to nejenom na musicserveru... (Petr Doupal)

---

Vzhledem k tomu, že se kapela dala dohromady v roce 2010, jejich název dost přesně vystihuje, jak dlouho jim trvalo vyjít s debutem. Jejich projekt možná nedosahuje stejného lesku jako Disclosure, avšak pokud právě "Settle" je považován za určitý mezerník v moderní taneční hudbě, Years & Years se nemají za co stydět. Singly "Desire" a "Shine" přesvědčivě vystupují z tuctové řady a chlubí se refrény, se kterými se kapela na festivaly nemusí bát. "Shine" je se svým přetékajícím rytmem a radostí z nalezeného vztahu vyzkoušeným receptem na letní hit. Osvěžující změnu tempa pak poskytne balada "Eyes Shut", a to i přesto, že se nejedná o textově nejvyspělejší záležitost. I přes nezávaznost a odlehčenost, které se z "Communion" na posluchače přenáší, adolescentní, leč charismatické vokály Ollyho rezonují potřebnou těžkostí, až vyčerpaností, jež dodávají váhu textům, které mají místy sklon ke klišé tématice rozchodu, žárlivosti či nerozhodnosti. Faktem zůstává, že po několikátém poslechnutí se album nenávratně stává lehce repetitivním. Na poli současného popu nejsou britští mladíci rozhodně průkopníky, ale obohatili hudební scénu roku 2015 o úctyhodný debut, jehož singly vás v klubu neurazí. (Karolína Stránská)

---

Adele na sebe nechala se svou novou deskou obstojnou dobu čekat. "25" zfanatizovalo davy fanoušků mnohem dříve, než stihlo vyjít, což se dá přikládat faktu, že má veřejnost čím dál tím menší zájem o názory kritik. Již od okázalého "Hello" teaseru bylo album prohlášeno za mistrovské dílo. Samozřejmě nikdo desku do obchodu nevrátí s tím, že nesplnila jeho očekávání, o čemž svědčí i několikatýdenní okupace prvních příček hitparád. "25" se drží receptu na hit, podle kterého Adele vařila již na "21". Balady za doprovodu klavíru ozdobené strunami, vypořádávání se s rozchodem. Když se navíc člověk zaposlouchá do nových textů, nemůže si neuvědomit, že pojednávají o stejném vztahu, který dal vzniknout předešlé desce. "25" je albem přemítajícím nad dávnými vztahy a nedávnou minulosti. Místy se zdá, že by deska podobného charakteru měla vzejít z dílny zpěvačky o několik dekád starší, jak tomu naznačuje singl "When We Were Young", skrze nějž zpěvačka zhudebňuje vzpomínky na mládí, které ji však dosud neopustilo. Nostalgie nicméně cestuje skrze generace a nový počin Adele je tak úctyhodným následovníkem jednadvacítky, který si, i přes své občasné zabřednutí v letech uplynulých, rádi poslechnete.(Karolína Stránská)

---

Skoro to vypadalo, že už se žádné další desky od britské kultovní kapely Blur nedočkáme. Za vznikem osmého alba nakonec stála náhoda. Před třemi lety měli Blur hrát na festivalu v japonském Tokiu, který byl ovšem na poslední chvíli zrušený. Kapela se nakonec rozhodla svůj volný čas strávit ve studiu, kde vznikl nový materiál. Po dlouhých dvanácti letech jsme se tak dočkali osmé studiové nahrávky nesoucí název "The Magic Whip" a nutno uznat, že to dlouhé čekání za to stálo. Příjemným bonusem je fakt, že ji skupina nahrála v původní sestavě, tedy i s kytaristou Grahamem Coxem, který na poslední nahrávce "Think Tank" chyběl. Blur nesází na nostalgii, ani na status kultovní kapely. Na "The Magic Whip" na to jde hezky pozvolna, nevykláda na stůl všechny trumfy hned, naopak po posluchači vyžaduje trochu víc času. Absence velkých hitů však není na škodu, důležitý je tady spíš koncept. Díky tomu můžeme "The Magic Whip" považovat za jednu z těch zásadnějších desek, které v loňském roce vyšly. (Jaroslav Hrách)

---

Ashley Nicolette Frangipane, známá spíš pod přesmyčkou svého jména Halsey, je svým způsobem zajímavý a komplikovaný pojem. Indiepopová hvězdička je jedním z loňských amerických objevů. Na hudební scéně se sice objevila už dříve, ale až single "Ghost" jí přinesl jistou fanouškovskou základnu, o kterou se opírala se svým potemnělým debutem "Badlands". V jistém slova smyslu by se dalo říct, že Halsey s sebou nepřinesla nic nového. Objevilo se nejedno srovnání se zpěvačkami jako Lorde nebo Lana Del Rey. Ano, i od nich si Ashley půjčuje při skládání svých skladeb, ale aby to nebylo tak jednoduché, jako třešinku navrch nám je servíruje s typicky popovým pozlátkem ve formě sladších textů. Tahle kombinace hipsterské melancholie a líbivých veršů je tak nechutně prodejná, že jsme ji koupili i my a přiřkli jí rovnou páté místo! (Daniel Košťál)

---

Britská zpěvačka s řeckými kořeny Marina Diamandis nemá od začátku své kariéry v roce 2010 na kontě sice zrovna přehršel hitů, na nedostatek fanoušků si ale stěžovat nemůže, takže vesele tvoří dál. A její třetí řadovka jen potvrzuje, že za to můžeme být rádi. Na skládání pro album "FROOT" se podílela pouze samotná zpěvačka s producentem Davidem Kostenem, a tak, ačkoliv se nesporně jedná o popovou desku plnou hitových melodií, má něco navíc. Jednoduše je z něj cítit, že si někdo dal hodně záležet. Povzbudivá slova, která vás doženou k slzám, naproti tomu bolestivě upřímné zpovědi, jež vykouzlí úsměv optimistickou hudební složkou, ale i jiné slasti a strasti života, se kterými se snadno ztotožníme. To vše najdeme na "FROOT" a právě to z něj dělá album do pohody i nepohody. (Daniel Košťál)

---

Na Charli XCX by se málem zapomnělo. Její druhá deska "Sucker" vyšla už v prosinci 2014, v Evropě jsme se jí však dočkali až v únoru 2015. I za tak dlouhou dobu jsme si na ni ale v redakčním žebříčku nakonec vzpomněli, neboť pustit z hlavy tento perfektní popový nářez prostě nešlo - ještě, když nám jej naživo předvedla před Katy Perry. Charlota se debutu "True Romance" hudebně výrazně vzdálila, když "Sucker" nabízí vyloženě hravé, hlasité a chytlavé popové melodie s prvky punku a rocku, aniž by však působily hloupě. Charli je ostatně autorka všech písní a i když se prezentuje šíleně a lascivně, v jádru je to vlastně rozumná holka. Je až s podivem, že takových primárně párty a ulítlých popových desek se nedělá více. Nebo je možná jen nedělají tak dobře jak Charli, "Sucker" totiž dokáže obstát v nejtěžších měřítkách kritiky. Zpěvačka se rozpálila nejen na singlech, celá deska stojí za to a působí kompaktně. Je až škoda, že "Boom Clap", "Break The Rules" či "Doing It" se staly hymny pouze pro Generaci Z a ultrapopaře, přitom Charli si zaslouží své místo mezi popovými megastar. (Petr Doupal)

---

To že Claire Boucher aka Grimes umí napsat skvělou popovou věc, jsme už nějakou dobu věděli (viz. předloňské "Go" nebo "Oblivion"), ale až na albu "Art Angels" nám dokázala, že jich dokáže poskládat hned čtrnáct v řadě - navíc jednu lepší než druhou. Ať už je to hudební fantazie v orchestrální předehře ("Laughing And Not Being Normal"), cukrkandlové pop-country ("California") nebo ujeté electro mixnuté t-popem ("Scream"), "Art Angels" není album umělce snažícího se zapadnout do současného proudu, ale naopak je to výtvor někoho, kdo si úspěšně buduje svou vlastní, nezávislou image. Ačkoliv může album na první poslech působit jako nesourodý mišmaš, opakované poslouchání odhalí, že to všechno vlastně k sobě krásně pasuje. Grimes přišla s deskou, která je vším čím by současný pop měl být - naprosto nekompromisní, nápaditý a přesto přístupný. (Jakub Malar)

---

Dle očekávání je poslední album Florence And The Machine "How Big, How Blue, How Beautiful" jedním dlouhým nářkem vycházejícím z velké části ze zpěvaččina rozchodu. Desce to však na kvalitě neubralo. Ačkoliv by se kupříkladu skladba "Delilah" dala velice snadno ztrivializovat na hitparádový hit o čekání na milého, Florence Welch si to nezaslouží. Její nová tvorba totiž není pouhým lamentem nad zlomeným srdcem a zatměním smyslů, ale také dost možná jejím tvůrčím vrcholem. Zatímco pomalejší "Long And Lost" rezonuje pochmurnou, zádumčivou atmosférou, titulní singl graduje po dobu pěti a půl minuty a je spřízněnou duší "Cosmic Love". Kontrola dynamiky ve "Various Storms" dává vyniknout intenzitě a něžnosti Welchina hlasu díky potlačené, prašné kytaře a občasnému zabroukání kláves. K dalším skladbám si někteří musí cestu najít. Typická naléhavost zpěvačky se zhmotňuje v singlu "Ship To Wreck", jenž svou cinkavou kytarovou popovostí nemusí představovat pro mnohé okamžitého favorita. Světlo, zdá se, má na desce převahu nad temnotou, což obhajuje nejen bluesová záležitost "Mother", kterou okořeněnily prvky gospelu. "How Big, How Blue, How Beautiful" je deskou překypující záviděníhodným skladatelským umem, jenž u nás nezaměnitelné britské interpretce vysloužil první místo a bezesporu s námi zůstane i poté, co se zpěvaččino srdce zacelí. (Karolína Stránská)

---

---