Roba Thomase u nás naneštěstí mnoho lidí nezná. Respektive znají ho úplně všichni, protože v roce 1999 propůjčil svůj charakteristický vokál do Santanova megahitu "Smooth" a udělal z něj šťavnatý kousek, který v klubech lidi spolehlivě roztancuje i dnes. Jenže jen málokdo z nich bude tušit, že za mikrofonem je právě tento v Německu narozený multiinstrumentalista, a ještě méně z nich bude mít ponětí o tom, že je také frontmanem za oceánem veleúspěšné skupiny Matchbox Twenty.

Ta se za více jak dvacet let (přerušované) existence stala spolehlivou jistotou a z dosavadních pěti alb jsou výborné úplně všechny. To poslední, "North", jsme si zrecenzovali i u nás a také pro něj platí určitá nadčasovost. Matchbox Twenty prostě ze svého poprockového vzorce á la devadesátá léta neustoupili nikdy ani o píď a pokud máte rádi kapely jako R.E.M., The Calling nebo rané Train, bude pro vás jejich poslech jako nazutí se do vyhřátých domácích papučí.

Sluší se dodat, že aktuální sólovka "The Great Unknown" není v kariéře skupiny ničím překvapivým. Rob Thomas má za sebou už dva podobné úkroky stranou a jak "...Something To Be", z něhož pochází i jeho největší ryze sólový hit "Lonely No More", který v roce 2004 hrála chvíli i naše rádia, tak "Cradlesong" z roku 2009 patří v celé jeho kariéře k těm úplně nejpovedenějším dílům.

Třetí sólová studiovka by na předchozí úspěchy ráda navázala, bohužel je ale třeba konstatovat, že je to právě ona, jež bude pro fanoušky Thomasovy tvorby za dlouhá léta vůbec prvním zklamáním. A jak už jste si přečetli v titulku, tím důvodem je příklon k infantilnímu rádiovému popu. Nové album zní, jako by jeho cílem bylo dostat se do rádií za každou cenu a konkurovat v nich o generaci mladším muzikantům typu Bruno Mars či Katy Perry. A nebo jako by ji zpěvák natočil pro děti pod patnáct let.

Jinak si totiž nelze vysvětlit, proč svůj jedinečný songwriting, za nějž v roce 2004 dostal i cenu Starlight, rozpil do tak plytkých hudebních podkladů, jakými je například Ryanem Tedderem z OneRepublic koprodukovaný kolovrátkový singl "Trust You" nebo po sexu žadonící "I Think We'd Feel Good Together". O mnoho lepší není ani pseudo-country "Wind It Up", kde dojde netradičně i na banjo, nebo přímočaře chytlavá "One Shot", která by fungovala mnohem uvěřitelněji, kdyby ji zpíval dvacetiletý puberťák z 5 Seconds Of Summer, a ne třiačtyřicetiletý veterán.

Nepříjemné překvapení ze současné produkce v režii nejenom dlouholetého spolupracovníka Matta Serletica, ale také nováčků ve studiu v podobě Ricka Reeda, Noela Zancanella, Aarona Accetty a Shepa Goodmana, byl také důvod, proč jsem na musicserveru s recenzí otálel. Prostě jsme doufal, že to chce jen čas a zvyk a nakonec si "The Great Unknown" alespoň tu sedmičku zaslouží. Nestalo se. Jakkoli jsou totiž frontmanovy texty o lásce i nadále solidní a dosud nevyzkoušená spolupráce s jinými lidmi pochopitelná, danajský dar v podobě místy až protivné hudby jeho vlastní práci sráží dolů.

Výjimkou jsou starší tvorbu připomínající "Hold On Forever", jenž není tak křečovitý jako skladby výše a ještě k tomu má moc pěkný klip, titulní píseň zlehka připomínající Snow Patrol, dospěle znějící "NLYTM" a hlavně překrásný klavírní lovesong "Pieces", který je tím jazýčkem na vahách a kvůli němuž se novince přece jen vyplatí dát šanci. V konkurenci mnoha přehnaně rozjuchaných a dalších přinejlepším průměrných kousků ze závěru desky je to ale prostě málo. Škoda. Snad příště.