Kapela Dark Gamballe funguje pod svým jménem od roku 2000. Historie skupiny pod jménem Dark však sahá až k roku 1992. Tahle zkušená moravská banda si za léta působení prošla nemalým vývojem. Od desek se smyšlenou gambalštinou a poměrně undergroundovým zvukem až po kapelu, jejíž výtvory nechybí v nominaci na žánrové ceny Anděl či Břitva. Osmá studiovka pod hlavičkou Dark Gamballe "Panoptikaria" se od té minulé "Zatím dobrý" příliš neliší. Opět na ní najdeme silné rockové skladby, mnohdy s přesahem do metalu, ale i baladičtější kusy.

Když rockoví matadoři zabrousí do melodičtějších vod, není to úplně ono, pokud se však opřou do kytar (což je většinou), mají na tuzemské poměry nevídanou sílu. Proto potěší ostřejší, téměř industriálně laděné kusy "Tma" či titulní "Panoptikaria". Občas se ale Dark Gamballe snad nechtěně posunou směrem k hudbě Kabátu ("Hadí ženy"). V těchto momentech kapela lehce ztrácí tvář. Naštěstí jde o výjimky.

Nejvýraznější skladbou alba je singl "Fata Kapitána Morgana", který si vysloužil i velmi povedený hororový videoklip. Vzhledem k vizuálu digipacku, názvům jednotlivých písní i textovému obsahu můžeme "Panoptikarii" označit za koncepční desku. Novinku lze chápat jako poctu béčkovým hororům a děsivým cirkusům, viz například text z písně "Lektvar": "Je pět hodin ráno, cirkus ještě spí, blikají žárovky nad kempingovou matrací. Ležíme jenom tak, jsme úplně tiše. Spojené magnety, kouzelník a tanečnice."

Od desky "Superstar" se styl Dark Gamballe příliš nezměnil. Přesto se zdá být novinka hitovější, přímočařejší a sazí víc na jistotu. Snad snaha skupiny se po dlouhých letech v undergroundu vynořit i v mainstreamovějších vodách. Posluchač to však nemůže mít pánům vůbec za zlé, své si již jako dělníci žánru odpracovali a pobyt na výsluní by si bez pochyb zasloužili.

V čem jsou Dark Gamballe naprostou jistotou je výborná produkce desky s nadstandardním zvukem, který tentokrát vyplivlo studio Šopa pod taktovkou Stanislava Valáška. Spolu s propracovaným vizuálem nahrávky i drobnostmi, jako je bonus na CD v podobě klipu a pozadí na plochu, je vidět, že si vyškovští veteráni staromilsky dávají s vydáním svých děl stále záležet. V době, kdy fyzické disky slouží pouze jako promo, je to velmi sympatické. Sympaticky působí i samotná studiovka, která je posluchačsky v dobrém slova smyslu líbivá. Úderné refrény si lehce najdou posluchače, a přitom se kapela zvládla vyvarovat primitivním gestům. Dark Gambelle se s novinkou dostali do té velmi žádané lukrativní zóny mezi undergroundem a mainstreamem. A to není tak snadné, jak se může zběžně zdát.