Nemám zrovna ve zvyku pohazovat kolem sebe polopravdy v podobě přísloví a jiných podobných moudrostí. Nastala ovšem situace, na kterou jedno z nich sedne jak prdel na hrnec. Za dobrotu na žebrotu. Tak by se dal stručně popsat krátký proces, jehož neslavnou dohrou bude tato recenze. Aby všechny méně povedené kousky zase nezůstaly šéfovi, upsal jsem se k posouzení čehosi, co zove se "You Can Make Me Happy" (Můžeš mě udělat šťastnou). Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá a tak, protože Country Sisters mě svým albem zrovna šťastným neučinily, s chutí použiji repliku "Nepotěšil jste mě, ani já vás nepotěším."

Když obálka i s inkriminovaným titulem ležela u mě na stole, bylo už pozdě na spěšné opuštění vozíku, který právě vjížděl do nitra paláce hrůzy. Už zvenku vypadá deska tak děsivě, až ve mně hrklo. Foto pěti zralých dam navlečených v hadrech, nalezených v šatně po celostátní přehlídce mažoretek, nepřirozeně naaranžovaných do vyzývavých póz, se může pyšnit erotickým nábojem černobílého obrázku kocoura Garfielda. Na ostatních snímcích je situace obdobná, pouze oděvy pocházejí z šaten konkurenčních týmů. Uf. Ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo. Někteří z mých oblíbených interpretů mají vyhnilé díry místo předních zubů a ani image potomka hipíka a ženy s trvalým bydlištěm Praha hl.n., jenž místo mateřského mléka cucal vodu z kaluže, by mě nedokázala odradit. Samozřejmě ne že by nebyl příjemný vzhled pro kariéru důležitý (ona třeba taková Jewel, že... hurá, i sem jsem ji dostal!! :o)). Ještě k obalu. Nad významem a dopadem nápisů "Country music from the heart of Europe" a "Country Sisters - Czech Republic" jsem raději nehloubal. Zato zjištění, že skupina má v zahraničí úspěch, mě šokovalo. Pokud by si jen jeden cizinec ze statisíce zafixoval naši vlast jako zemi původu Country Sisters, asi bych neovládl nutkání odjet na Nový Zéland chovat ovce.

Přichází čas naznačit, proč deska za nic nestojí. Nejjednodušší je asi použít pro to mou oblíbenou metodu kuchařky. Takže, vezměte hudební uskupení, které se náhodou srazilo v obyčejném venkovském lokále a rozhodlo se, že své značně zdecimované spolubojovníky v tažení proti střízlivosti obšťastní "šlapající" a hlučnou enhanced verzí "Dajány" a "Montgomery". Dále poberte po několika individuích z televizní amatérské pěvecké soutěže a karaoke baru, uneste všechny zaměstnance většího ranče ze Středozápadu a ještě zaskočte pro sadu figurín vyřazených z OD Prior. Pro dochucení si potom vyberte na disku jednoho a čtvrt až dva tanečníky (podle množství jimi spotřebované extáze). Vše důkladně omyjte, na drobno pokrájejte a nacpěte do kuchyňského robota, jemuž včera večer mluvící papoušek udělal přednášku o hudební teorii, zatímco se v patře pod nimi konal country bál. Než však robota zapnete, zvažte, jestli opravdu máte tak nesnesitelný hlad. U jídla byste totiž potom mohli zjistit, že je vám vlastně lépe s hlavou v záchodové míse.

Nepochopitelná je pro mne přítomnost jmen Jarka Nohavici a Zdeňka Vřešťála v tomto projektu, který se skládá výhradně z hudebních klišé a nejfádnějších postupů country music. Jasně, vyháním klišé pomocí klišé, tedy ďábla ďáblem, ale tady by si ani smrt (natožpak Smrť) nic nevzala. Hra na nástroje kopíruje učebnici Country... (nástroj) pro pokročilé. Povětšinou anglické texty působí směšně (filosofie obsažená v "Money, money, everything is money" je fakt silná). A humor stylu pípnutí nahrazující vulgární slovo, s nímž je zároveň zřetelně slyšet "shit", na má mozková centra vyvolávající smích opravdu nepůsobí. Album je vhodným objektem zájmu pro stárnoucí kovboje z velkoměsta bez hudebního sluchu, zato s vášní pro uměle vyvolávané veselí a kleptomany, kterým totiž na tom, co na CD je, nijak nezáleží.

Za posbírání celých třech bodů verdiktu mohou tyto prvky - délka alba (kratší než půl hodiny - jednoznačně největší plus), Packhamova "I Don't Know", která přes nesporné snahy o opak zůstala hezkou písní (já opravdu nemám nic proti country) a pozitivní diskriminace žen (i když chlapi by tu možná nepůsobili tak trapně).