Hned na úvod hudebního textu psaného v době zasažené dozvuky teroristického útoku ve Francii je třeba dodat, že se po radostně prožitém koncertě ve vyprodaném Foru Karlín vkrádá vzpomínka na ty, pro které se v Paříži páteční večer strávený v klubu ve společnosti jejich oblíbené kapely a přátel stal hororem, nebo rovnou osudným. My v Praze díky Milanovi Caisovi cestovali po Paříži se zavřenýma očima od Vítězného náměstí k Vítěznému oblouku přesně o den dříve, než k teroristickému útoku na hudbu došlo. Zatímco Milan z mola modeloval francouzské věty, my se unášeli ve svých vzpomínkách a snech o evropské Mekce umění 19. a 20. století. Jeden z highlightů koncertu tak zpětně nabral nový, nečekaný význam. Jak sami Tata Bojs dodávají - "Paris, je t'aime!"

Francouzština je pro Milana Caise jedním z jeho nejoblíbenějších cizích jazyků, což se zhmotní během každého koncertu v podobě výzvy do tance "Danser, c'est ta vie, tu danses!" Koncert ve Foru Karlín byl ale především o představení nové desky "A/B" a maximálním audiovizuálním zážitku z nového materiálu. Ležatou osmičku tak na kopáku vyměnila akvarelová Rubikova kostka a celou show zahájil Cais za probleskující clonou trefně filozofující o tom, že minulost je past. Píseň otvírající poslední desku i turné prokázala, že nový materiál má charakteristický Mardošův vtip, rozviklaný balanc mezi melancholií a radostí ze života, dynamiku oscilující mezi hrdelním řevem a mazlivým šepotem a samozřejmě chytlavý taneční retro beat.

Na generálce se kluci z Hanspaulky od publika dozvěděli, že by neměli Hanspaulku zapomínat uvádět - proto načisto tuto chybu napravili. Všechny riskantní kousky, které si pro své publikum za měsíce příprav přichystali, nakonec zůstaly na programu, od běžícího pásu, na němž Milan profuněl píseň "Běžec", až po hudební sóla od bicích přes kytaru až po to na basu. Není třeba se obávat, že by takovou příležitost Mardoša nevyužil k vtípku a místo sólíčka tak v reálu třikrát brnkl na struny a asi pětkrát poskočil jak hopík. Tyto momenty a jiskřivá hudební stránka písní se postaraly o to, že koncert nevyzněl pochmurně. Což se mohlo - následujeme-li textovou linku čerstvého materiálu - dost dobře stát. Toho si byli dobře vědomi i Milan s Mardošou. Zatímco na vlně starších záležitostí se pohupujeme s tím, že bychom rádi měli jasnější smysl života, že náš život dost dobře neovládáme nebo že není malých rokenrolí, na desce "A/B" přituhlo.

Podtrženo skvělou grafikou na nás padala tíha radioamatéra, jenž se marně snaží s někým spojit, opuštěného antikvariátu, moderních lidí bezmezně potřebující retuše a bezpodmínečný emoční vrchol přišel s písní "S ní". To takový, na který jsme od hravých Tata Bojs nebyli dosud zvyklí. Mrazivý song o oddálení dvou zamilovaných v páru, neschopnosti prožívat současnost a marné snaze slepit neslepitelné ukončil Milan za orchestrálního zvuku na kolenou blízko davu plný zoufalé energie řvajíc do mikrofonu. Když dozpíval, skryl si, stále na zemi, tvář v dlaních a zkamenělému publiku se těžko věřilo, že se za chvíli bude zase tančit.

Ale samozřejmě, že se tančilo. Na vlně dobrého retra, za doprovodu pěveckého tria Yellow Sisters i cirkulujících barev. Mardoša si užíval své taneční kreace, vytvořil dalších pár fotek do alba a Milan vzbuzoval lehkou závist, kterou cítíme k lidem, kteří na co sáhnou, to se jim podaří. Od výtvarna a energie až po obsah tvorby.

Naši Bojs opět dali lekci všem patolízalům, kteří si získávají pozornost statisícového davu létáním na špagátě a srdíčkovými povídáními. Vyprodat obrovské haly totiž Tata Bojs dokážou pouze nefalšovaným umem.