Když je něco úspěšného, je potřeba to zopakovat. Podobným krédem se řídí mnoho lidí, nejen těch, kteří pracují ve filmovém a hudebním průmyslu. Časté neúspěchy těch, kteří s podobně průhlednými pokusy narazili, je neodradily a v budoucnu asi ani neodradí. S jedním takovým nápadem přišel i Paul McCartney. Po veleúspěšném třetím sólovém albu "Tug Of War" se rozhodl natočit následující studiovku podle podobného mustru.

"Pipes Of Peace" tak má stejného producenta George Martina a rovněž jednoho hvězdného hosta. Stevieho Wondera vystřídal Michael Jackson, který spolu s Paulem napsal a nazpíval skladby "Say Say Say" a "The Man". Deska na tu předcházející navazuje i názvem a původně vyšla v roce 1983. Na CD se poprvé objevila o deset let později v rámci "The Paul McCartney Collection". Nyní byla opětovně zremasterována Alexem Whartonem a Samem Okellem ve studiích Abbey Road v rámci reedicí všech sólových McCartneyho alb, vycházejících tentokrát pod názvem "Paul McCartney Archive Collections".

Pojítek s předcházejícím dílem je však víc než jen ta dvě zmiňovaná. Figuruje zde i osoba bubeníka Ringo Starra, bývalého kytaristy kapely 10 cc Erica Stewarta a dalšího kytaristy Dannyho Lainea. Písně, které byly na desku umístěny, se nahrávaly během roku 1981 v rámci session k "Tug Of War". Vzhledem k tomu, že McCartney dával dohromady film "Give My Regards To Broad Street", vydání alba se posunulo až na říjen roku 1983.

Zvuk se však mnohem více přenesl do tehdy stále populárnějšího elektropopu. Klidné, maximálně střednětempé klávesové pasáže jsou na desce vyrušeny snad jen v případě hravé "Average Person" a lehce psychedelického tracku "Hey Hey", který obsahuje právě jen tato dvě slova.

Síla materiálu však rozhodně není taková jako v případě "Tug Of War". Opravdu výrazným hitem se stal hlavně duet s Michaelem Jacksonem "Say Say Say", který ve Velké Británii obsadil druhé místo hitparády a v USA šest týdnů žebříčku vévodil. Za velkou louží byl podobně úspěšný i titulní song a neztratila se ani balada "So Bad". To je však přece jenom docela málo právě v porovnání se stále dokola omílaným předchůdcem. Možná se na nahrávce projevil i fakt, že McCartney dělil síly mezi hudbu a zmiňovaný film.

V kontextu povšechné popové tvorby té doby je i přes jmenovaná fakta dílo víc jak nadprůměrné, v návaznosti na celkovou diskografii Paula McCartneyho však pokulhává. Za povšimnutí ovšem rozhodně stojí vizuální stránka kolekce. Nádherné fotografie, kresby a texty na luxusním křídovém papíře jsou faktem, nad nímž nejeden fanoušek a sběratel zavrní blahem.