Edwyn Collins u nás není příliš známý, i když by jeho - v nejlepším slova smyslu popové - písničky všechna rádia mohla obehrávat od rána do večera. Příjemná a dobře poslouchatelná je i jeho nová deska. Na první poslech se dá snadno vnímat jen povrchně jako povedená kulisa, při hlubším soustředění můžeme objevit řadu nápadů a především výtečným způsobem propracované a nápadité aranže. Collinsovic Edwyna totiž můžete s sklidným svědomím zahrnout do stejného rybníčku, ve kterém se už cachtají i třeba Bryan Ferry či David Bowie. Intelektuálové by o tom, co se line z přehrávače, řekli, že je to eklektické...

Vlastně ta deska zní hodně vyzrále. Určitě dost na to, že Collins sice není žádný teenager, ale do důchodu má také dost daleko. Album je mimochodem prý jeho páté. Určující a stěžejní je tu většinou rytmus - tak jak je dnes již v popu běžné, zvukově poučený taneční scénou - a zpěv. Ostatní nástroje se na to nabalují, ševelí, či se zčistajasna vyloupnou a vyplavou na povrch. Edwyn ovšem není jen sám sobě skladatelem a interpretem, celou desku si i sám nahrál, jen se zvukovou úpravou, programováním a produkcí mu vypomohl jistý mně zcela neznámý Sebastian Lewsley. Jediný spolupracující muzikant je asi největším překvapením - za bicími (byť jen ve dvou skladbách) sedí bývalý bubeník Sex Pistols Paul Cook. Zrovna v tomhle projektu bych ho opravdu nečekal.

Nahrávka vznikala tři roky a na výsledku je to znát. Zvukově i aranžérsky si skutečně nedovedu představit nějakou vyšší úroveň. Hned úvodní skladbou je navozena vynikající oddechová (pardon, dnes je módní říkat chill-outová) atmosféra a zároveň nastavena laťka, kterou netřeba ani dále snižovat. Jakýsi pocit gentlemanské ušlechtilosti a vybrané salónní úrovně podtrhává krásný digipack z nelaminovaného papíru, ze kterého kouká podobizna Michaila Lermontova. Přestože je vzor Davida Bowieho slyšet prakticky od začátku do konce, ani na chvíli nemám pocit nějakého plagiátu, oba jsou zkrátka naladěni na stejnou vlnu. Collins má podobný cit pro příjemné melodie, které ovšem zároveň nejsou vlezlé a těžko se vám bude některá z nich honit celý den v hlavě, ale onu atmosféru smíření a vyrovnanosti, kterou můžete znát třeba z nahrávek Morcheeby či Portishead, tady naleznete také. Ovšem postupy trip hopu jsou zde jen odrazovým můstkem k mnohem bohatějšímu výsledku - viz. výše vyřčené o aranžích.

Jak už jsem napsal v úvodu - takhle si představuji inteligentní pop z počátku třetího tisíciletí. Emotivní, nápaditý, netuctový a brilantně zahraný i nahraný. Co chtít víc?