Jen neinformovaný blázen by se vydal na vystoupení Madonny doufaje, že si z něj odnese bohaté hudební zážitky. Kdepak, rodilá Američanka s italskými předky není Sting ani Peter Gabriel a zpěvačkou je přinejlepším průměrnou. Proto je třeba obalit její vystoupení do lesklého celofánu a doufat, že fanoušci buď nic nepoznají, nebo jim to bude vlastně jedno.

S tím boucháním šampáňa ale ještě chvíli počkejte, Little monsters. Zpěv je totiž to jediné, v čem má její mladší konkurentka, jistá Stefani, navrch. Jakmile se totiž sedmapadesátiletá umělkyně s dvacetiminutovým zpožděním snesla ze stropu v kleci dolů, začaly padat brady.

Ve svém věku obdivuhodně vitální zpěvačka začala svou pomyslnou pouť s japonskými samuraji a přibližně šestnáct tanečníků a tanečnic v nádherných, pestrobarevných kostýmech kolem ní vytvořilo opravdovou pastvu pro oči. Gigantické pódium s dlouhým molem, obrovskou promítací plochou a bezpočtem pohyblivých prvků a výsuvných plošin bylo celou hodinu a půl prostředkem k vytvoření ohromujícího audiovizuálního zážitku. Schválně nepíšu koncertu, protože jak už bylo řečeno výše, v případě ženy, která prodala více jak tři sta miliónů alb, je naživo hudba věcí podružnou, a proto by se více hodilo označení "divadelně-taneční vystoupení s hudebním doprovodem".

Tomu odpovídala i dramaturgie show. Drtivá většina písní pocházela z poslední, rozporuplně přijaté desky "Rebel Heart" a jejich pódiové provedení se odvíjelo od jejich kvalit. Vedle slušných songů, které jsou nosné samy o sobě a nepotřebují tak nic jiného než dobře odzpívat ("Ghosttown", "Rebel Heart", ale i starší hit "Secret"), se dostalo i na méně nápadné, ba dokonce zcela podprůměrné kousky, které naopak prokoukly až naživo. Právě ty se také často stávaly zastávkami, které Madonna a její početné křoví alespoň zprostředkovaně absolvovalo po celém světě.

Celá scéna tak v jednu chvíli připomínala Japonsko ("Bitch I'm Madonna"), Španělsko (toreadorská "Living For Love"), Latinskou Ameriku ("La Isla Bonita"), Francii (cover "La vie en rose" Edith Piaf), blikající Las Vegas (ze startu staromilsky znějící "Music", která ani po letech neztratila na síle), americký pneuservis, v němž si zpěvačka sklouzla po kapotě automobilu ("Body Shop"), i vyprahlou poušť známou z filmu "Šílený Max", kdy se v dech beroucím představení na gumových tyčích zavěšení tanečníci houpali nad hlavami diváků ("Illuminati").

Ve výčtu lokací pochopitelně nemohl chybět ani náboženský svatostánek použitý v jinak průměrné "Holy Water", v němž čtyři polonahé jeptišky dávaly lekce z pole dancu a došlo i na hanobení Kristovy Poslední večeře. Inu, ti náboženští aktivisté před O2 arenou asi dobře věděli, proč tam jsou.

Známá provokatérka ale v tempu nijak nepolevovala, a i když si sem tam odskočila do zákulisí pro další převlek, dokázala si pojistit, aby její show nespadl řetěz. Klouzání po nakloněné části pódia a úchvatná hra tanečníka s látkou byly jen jedněmi z mnoha příkladů úžasné podívané. Fascinující show světel, projekcí, tance i kostýmů zkrátka dokázala zaujmout v tolika směrech, že jste často nevěděli, kam se dívat dříve. Žasnout nad brilantně provedeným pádem nápadníka z točitého schodiště nebo zbaštit scénku o manželovi z publika a smát se vtípkům o banánech? Člověku se až nechce věřit, jak dokonale sestavený cirkus to byl, a cítí se vlastně i trochu provinile za to, že je mu zpětně vlastně docela jedno, jestli si u toho Madonna pomáhala playbackem, či nikoliv.

Bývalá manželka Seana Penna a Guye Ritchieho tak docílila podobného efektu jako třeba David Copperfield. Vy sice víte, že jste oklamáváni, ale jste ochotni přistoupit na jeho hru. Takže pokud jste na Madonninu pražskou zastávku vyrazili s těmi správnými očekáváními, je potřeba položit si tu pravou otázku: Bavili jste se? Já tedy ano.