Zatímco v minulosti nás turné Erose Ramazzottiho úspěšně míjela, po jeho první pražské zastávce v roce 2009, to vypadá, že nás naopak už žádné nemine. A je to moc dobře, i když od jeho druhého koncertu uplynulo ani ne dva a půl roku. Jeho koncerty jsou vždy skvěle připravené ať už po stránce hudební, tak i po té vizuální a navíc ten pacholek nejenže vůbec nestárne, ale snad dokonce mládne a koncertně zraje jako víno.

Aktuální turné začalo v půlce září v Ramazzottiho rodné Itálii a bude pokračovat až do příštího roku, kdy ho v říjnu uzavřou dva koncerty v Kanadě. Zpěvák pro něj tentokrát zvolil pódium ve tvaru klínu vetknutého do publika, kdy je scéna na začátku zahalená bílými roletami, respektive pásy plátna. Krátce po osmé se O2 arena ponořila do tmy a za beatů tanečně upravené "L'ombra del gigante" se rozzářila velká promítací stěna za pódiem, na které se rozběhla stroboskopická animace podpořená pochopitelně i bílými světelnými efekty a na onom předsazeném plátně se začaly rýsovat siluety přicházejících muzikantů a nakonec i samotného Ramazzottiho. Zůstaly takto přes celou úvodní písničku a zvedly se až se začátkem druhé "Il tempo non sente ragione". Ani potom ale nezůstaly pouhou vzpomínkou, ale občas se opět snesly zpět, aby na chvíli zastínily dění na pódiu, posloužily jako promítací plátno, nebo prostě jen vytvářely designový prvek na celé scéně.

S příchodem třetí písničky v pořadí, kterou byla titulní skladba aktuálního alba "Perfetto", protnuly prostor vysočanské haly laserové paprsky a poodhalily tak, že i tentokrát si přijde na své oko příchozích. Lasery se znovu objevily například v "Piu che puoi", kde na zmíněných roletách vykreslily stovky teček vytvářející výborný prostorový efekt. Pravda ovšem je, že light design byl tentokrát asi nejhorší ze všech Ramazzottiho koncertů u nás, což ale neznamená, že byl špatný. Zkrátka jen v minulosti měli jeho spolupracovníci lepší nápady. Na druhou stranu to dokonale vyvažovaly další vizuální prvky, jako například dvojice promítacích pásů nad a pod pódiem, které doplňovaly hlavní obrazovou stěnu za scénou. Ale především je řeč o hodně povedených animací některých písniček, ať už je řeč o fázovaném Erosovi předvádějící fotbalové parádičky v "Sbandando", či třeba prolínání obličejů v "Il viaggio" trošku jinak pojaté než třeba v "Black Or White" Michaela Jacksona. Skvěle dotažená inspirace.

I přes výborný vizuální doprovod jsou koncerty Erose Ramazzottiho pořád více o muzice. Nejinak tomu bylo i tentokrát, kdy jeho osu tvořilo především album "Perfetto". Z novinky zaznělo celkem šest písniček a to ještě, čert ví proč, vypadla ze setlistu skvělá "Alla fine del mondo", která by jistě publikum pořádně rozproudila. K novinkám pak nasázel ještě slušnou řádku hitů, včetně "Se bastasse una canzone" s jazzově laděným úvodem, "Terra promesa" nebo "Cose della vita". Další dva velké hity zazněly až jako přídavky - "Fuoco nel fuoco", která byla přearanžovaná ještě více do latino rytmů, a "Piu bella cosa", která konečně zvedla publikum ze sedaček. To bylo typicky ramazzattiovské. Co to znamená? S výjimkou kotle před pódiem, kde to vřelo a mocně se i zpívalo, lidé na ochozech a vzdálenější ploše byli spíše zakřiknutí a probouzeli se hlavně v pauzách. Zřejmě za ty dva roky nestihli ještě vybrousit svoji italštinu, respektive texty Ramazzottiho písní.

Na druhou stranu dovedli celkem slušně ocenit muzikanty, na kterých Eros Ramazzotti opět nešetřil a dovezl jich osm. Nadšení vzbuzoval asi nejvíce saxofonista Joe Leader, který svými sóly několikrát okořenil už tak perfektní hudební doprovod. Nechyběly ani dvě zpěvačky, které obstarávaly podpůrné vokály a někdy i ty hlavní, když došlo na písničky, které byly původně napsané jako duety. Navíc jim občas vypomohl i perkusista Chris Pescosta, kterého byste si klidně mohli díky jeho rohatému účesu splést s Keithem Flintem z The Prodigy.

Sám Ramazzotti samozřejmě také párkrát sáhnul po kytaře, ale bral ji do ruky méně než v předchozích letech. Nicméně třeba první přídavkovou "Un angelo disteso al sole", kdy stál na pódiu pouze on sám s akustikou, si vysloveně užíval a i s tou kytarou tak trochu blbnul. On byl vůbec tentokrát velmi uvolněný. S publikem si povídal a zkoušel to dokonce v češtině, v níž všechny přivítal, několikrát děkoval a také sdělovat, že pražské publikum miluje. Udělal i několik vtípků, včetně toho, kdy si sám stěhoval klavír doprostřed pódia, aby dal unplugged trojici písniček zakončenou oblíbenou "L'aurora". A i v ní dokázal, že jako zpěvák a muzikant je čím dál lepší.

Koncerty Erose Ramazzottiho u nás sice nebývají zdaleka vyprodané a nebyl ani tento, ale počet lidí, které tento italský sympaťák se svým sehraným týmem přitáhne, stále roste. Jeho inteligentní a italským šarmem prosycený pop rock se naživo moc dobře poslouchá a na show jako byla tato se i výborně dívá. Doufejme tedy, že i při dalším turné bude Praha jeho nedílnou součástí.