Prakticky na týden přesně se po čtyřech letech vrátil Eros Ramazzotti do Prahy, a kdo navštívil jeho předchozí koncerty, tušil, že se může opět těšit na skvělý hudební a vizuální zážitek.

Ani v jednom ohledu italský matador nezklamal. Příchozí přivítal scénou zakrytou bílou oponou, která se krátce po osmé proměnila v promítací plátno. Intro, v němž přijížděl na koni, z něhož posléze seskočil, jako by signalizovalo cestu od předchozího, countryově laděného alba "Perfetto" k loňské nahrávce "Vita ce n'e".

Titulní písnička byla i tou, která celé představení po rozevření světlé opony otevřela, a zpěvák hned zpočátku vytáhl velmi těžký kalibr v podobě působivé holografické projekce, která běžela částečně na průhledném plátně před kapelou a částečně na projekční obrazovce obloukovitého tvaru, která se jako jakýsi obrovský list pnula nad pódiem a v dolní části přes podlahu scény zabíhala téměř do publika.

Není nutné obšírně vysvětlovat, že tato stěna, která díky svému zakřivení dokázala navodit trojrozměrný dojem, byla tím hlavním prvkem vizuální podívané, ovšem zdaleka ne jediným. Skvěle vyladěný design světel i tentokrát podtrhlo hned několik plnobarevných laserů, které dokázaly celou halu ponořit do fascinujících barev, obrazců a paprsků. Výborně dotažený byl i přenos na promítací plátna po boku pódia, u něhož stál za zmínku například efekt rozpadajícího se pointilistického obrazu.

Eros Ramazzotti ovšem nezaujal pouze excelentní vizuální stránkou, ale především tou hudební. Během dvou hodin se snažil zahrát maximum ze své kariéry, která je už natolik bohatá, že několik hitů musel vynechat a jiné spojil do směsí. Toto postihlo například i kusy jako "Dove c'e musica", "Un'emozione per sempre" nebo krásnou a oblíbenou "L'aurora". Ale všechny písničky byly smíchané velmi citlivě, takže to vlastně nikomu nevadilo. Jak je u Erose zvykem, setlistu vévodila aktuální deska, z níž do něj zařadil celkem pět skladeb, a to včetně duetu s Luisem Fonsim "Per le strade una canzone". Portorický zpěvák tak po pár měsících znovu vystoupil v Praze, ačkoli tentokrát pouze virtuálně.

To bylo ale pouze jedinkrát, kdy si nechal Ramazzotti trochu vypomoct technikou. Jinak vše spočívalo na něm a jeho skvělém hlasovém a častokrát i instrumentálním umění. Kytaru bral do ruky opět velmi často, a že se stále zdokonaluje, dokázal v akustickém bloku, kdy zůstal na pódium zcela sám. Směs písniček odehrál v unplugged stylu a výrazně si s nimi pohrál stylem, který už místy připomínal avantgardu. Novinku "In primo piano" si pak stylově dal na piano.

Jinak mu za zády stála desetičlenná skupina včetně dvou výborných doprovodných zpěvaček. Obě si prožily své chvíle slávy v písničkách, které v minulosti nazpíval jako duety. Jak Giorgia Galassi v "I Belong To You", tak Monica Hill v "Piu che puoi" byly výborné a na velkém pódiu rozhodně nezapadly. Kapelu samozřejmě mistrně vedl dlouholetý Ramazzottiho spolupracovník, klavírista Luca Scarpa, ovšem největší ohlas zaznamenali dva nováčci v sestavě - saxofonista Scott Paddock a především bubeník Eric Moore, který nadchnul nejen hráčským uměním, ale také gospelovou vložkou. Předvedl ji před "Se bastasse una canzone", a odhalil tak, že tento obrovský hit má v podstatě gospelový základ.

Atmosféra koncertu bohužel nebyla taková, jaká by mu slušela. Že nebylo zcela vyprodáno i při pouze částečně otevřeném horním ochozu haly a italštinou Češi stále dobře nevládnou, na to jsme si už tak nějak zvykli, ovšem koncert byl tentokrát celý na sezení, a to Ramazzottiho hudbě vůbec neprospělo. Obzvlášť když je album "Vita ce n'e" laděné do latinsko-amerických rytmů, a styl letošního vystoupení tak mohl být více roztančený a vřelejší.

V jednu chvíli to vypadalo velmi nadějně. Krátce po "Terra promesa" se část lidí zvedla a vydala se k pódiu, kde se s nimi Ramazzotti vřele zdravil. To spustilo menší lavinu - k jevišti se začaly stahovat především dámy z různých koutů sálu. Vydržely tam poměrně dlouho, rovněž zpěvák si jejich přítomnost náležitě užíval a už to vypadalo, že atmosféra na ploše konečně strhne i sedící, nicméně po nějakém čase se prostor před scénou opět vylidnil a v hale pak zůstaly pouze ojedinělé ostrůvky tančících lidí.

Znovu se fanoušci před pódium dostali až s finálovou trojicí "Fuoco nel fuoco", "Cose della vita" a "Musica e" a celá O2 arena vstala teprve s přídavky. Ne že by bylo obecenstvo vysloveně chladné, především po písničkách dokázalo pořádně zabouřit, což podpořil několikrát i Ramazzotti, když se pokusil mluvit česky, ale celkově bylo tak trochu líné. Na druhou stranu hezky zareagovalo, když zpěvák zahrál na notu o něco vážnější a mezi několika songy promítl videa o znečištění moří a ovzduší s poselstvím, že společně to můžeme změnit.

Eros Ramazzotti i při své čtvrté návštěvě v Česku dokázal, že patří k současné koncertní špičce. Jeho aktuální světové turné zahrnující na devadesát koncertů především v Severní Americe, Jižní Americe a v Evropě dokazuje nejen neustálý zájem o něj, ale i to, že jeho vystoupení stojí ve všech ohledech za návštěvu. Je proto velká škoda, že i přes tři skvělé koncerty se dodnes u nás nepodařilo prorazit jeho romantickou gloriolu mající základ snad ještě v osmdesátých letech, která láká především ženy po třicítce. Tenhle Ital s duší rockera umí daleko víc a věřte, nebo ne, ocení to i chlapi.