Finští Children Of Bodom se na přelomu tisíciletí spolu se svými švédskými kolegy In Flames a Soilwork postarali o renesanci severského metalu a svým melodickým death metalem stojícím na starých dobrých kořenech, ale zároveň směle hledícím do budoucna, vychovali celou jednu novou generaci fanoušků odkojenou na moderním evropském metalu.

Bohužel, právě partě kolem charismatického kytaristy a zpěváka Alexiho Laiha došla z celého triumvirátu tvůrčí invence nejdříve, a tak za poslední dobré a konzistentní album lze považovat desku "Are You Dead Yet" (2005), s přimhouřením očí ještě tak o tři roky později následující "Blooddrunk". Od té doby už radši tvorbu finských harsh metalistů téměř nesleduji, a na Flédu jsem se tak vydal hlavně na staré klasiky, očekávajíc naředěnost slabší novodobu tvorbou v poměru padesát na padesát. V tomhle ohledu jsme se sice dočkali velice příjemného překvapení, leč nepředbíhejme.

Celý, nesmírně krátký večer odstartovali o půl osmé britští Sylosis a během svých šibeničních pětadvaceti minut předvedli, co šlo. Čili technicky dobře vybavený thrash metal s progresivními výjezdy, prezentující hlavně zpěvák a kytarista Josh Middleton častým tappingem a trylkováním na hmatníku svého nástroje. Bohužel, kapele chybí větší hudební osobitost a charisma frontmana, jehož úloha schovaná za kytarou vyžaduje extrémně charismatickou osobnost, aby kapela zaujala i bez sólového zpěváka.

V symbolickém čase 20:20 zaklekli za zvuků intra Children Of Bodom do startovacích bloků a naplněná Fléda se těšila i na pořadatelem slibovaný dvouhodinový maratón. Místo toho jsme se ale dočkali jen krátkého sprintu na sto metrů. Celá show působila stylem rychle odehrát a odejít, dát publiku přesně ty písničky, které chce, ty zahrát díky létům praxe s profesionální rutinérskou precizností a jet zase o dům dál. A to si vynikající vřelé publikum a skvělá atmosféra v klubu nezasloužili.

V rámci přípravy na koncert jsem si znovu pustil koncertní DVD kapely "Chaos Ridden Years - Stockholm Knockout Live", plné sólových vstupů bubeníka, klávesisty a Alexiho, stejně jako alko průpovídek posledně jmenovaného. Místo toho jsme ale byli svědky okleštěného programu, který kromě dvou tří povinných novinek odehrál nevyhnutelné klasiky, nezdržoval se programovými intermezzi a ani Alexi neměl zrovna ukecanou náladu. K publiku promluvil v delším bloku všehovšudy dvakrát. Jasně, z Laiha nikdy nepadala nějaká intelektuální moudra, a tak by jeden řekl, že víc hraní a míň žvanění bylo i ku prospěchu věci, na druhou stranu jsem čekal minimálně nějaký vtipný komentář na fanouška pod pódiem, který poměrně dlouho freneticky mával nad hlavou žlutou gumovou kačenkou, notoricky známou z dětského koupání :).

Kapela představila i nového rytmického kytaristu Anttiho Wirmana, bratra klávesisty Janneho Wirmana, který nahradil spoluzakladatele Roopeho Latvalu. Novic v sestavě mě nijak zvlášť nezaujal a starého kmeta Roopeho s výrazem indiánského stařešiny jsem naživo docela postrádal.

Abych to shrnul, Finové odehráli osmdesátiminutovou show s jedním přídavkem, jejíž setlist měl vynikající složení a gradaci, muzikantky bylo vše prvotřídní, ale celé to prostě skončilo v nejlepším, a klubem tak zavládl intenzivní pocit neukojenosti. Celá akce totiž trvala sotva dvě hodiny, což je setsakramentsky málo na to, aby se člověk vůbec dostal do té správné provozní teploty a naplno si užil řádný metalový rauš.