V historii Primal Scream najdete všechno, co patří ke správné image rock'n'rollových hvězd. Davy nadšených fanoušků, radikální politické postoje, volnomyšlenkářství i těžké drogové úlety. Ostatně, tato parta z Glasgow vydala několik z nejzásadnějších britských alb 90. let jako "Screamadelica" nebo "Give Out But Don't Give Up". Primal Scream upozorňují na politické problémy, otevřeně kritizují zahraniční politiku Spojených států a společně s Asian Dub Foundation se zapojili i do boje za propuštění Satpala Rama - pakistánského mladíka, uvězněného před lety za to, že v sebeobraně zabil jednoho z party nácků, která ho napadla. Za své agitky se však už nejednou ocitli na pranýři. Nejnověji díky skladbě "Bomb The Pentagon", která se po loňských útocích na Spojené státy jevila mnoha oficiálním autoritám jako krajně nevhodná.

V pondělí 5. srpna Primal Scream vydali své sedmé (nepočítáme-li remixové "Echo Dek") řadové album "Evil Heat". Nejen o něm jsme hovořili s klávesistou Primals Martinem Duffym, a to ještě v předvečer finálového zápasu mistrovství světa v kopané. A jelikož je v Anglii fotbal něco jako náboženství, nemohli jsme se nepozeptat...

Co říkáš na to, že Anglie vypadla z fotbalového mistrovství světa?

Samozřejmě jsem z toho byl dost smutný. Myslím, že to tak ale nemuselo dopadnout. Podle mě měli šanci postoupit i do finále, ale nedokázali toho využít. Škoda.

Komu budeš fandit ve finále? Brazílii nebo Německu?

Myslím, že na hru Brazílie bude určitě zajímavější pohled. Fotbal, jaký hraje Německo, je dost nudný. A co ty?

Ještě nevím. Možná budu fandit Německu, za kontinent. Ale Brazílie bude lepší.

To bude. Ale upřímně řečeno, nejradši bych ve finále viděl někoho jako Senegal nebo Korea. Kromě Anglie samozřejmě. Je škoda, že to nedotáhli dál. To by byl docela nářez, kdyby ve finále hrál odepisovaný manšaft jako Senegal, ne?

Pojďme k vaší nové desce "Evil Heat". Váš basák Mani nedávno v NME prohlásil, že se s ní vzdalujete politice.

Asi jo. Naše poslední deska "XTRMNTR" byla dost naštvaná, bylo v ní hodně vzteku. "Evil Heat" taková uplně není, ale na druhé straně je na ní i třeba skladba jako "Rise", což je jasný protestsong. Ale s politikou v hudbě je to složité. Stačí totiž jenom velice málo a můžeš přestřelit a vyvolat přesně opačné reakce, než jsi původně zamýšlel.

To určitě znáte z vlastní zkušenosti se skladbou "Bomb The Pentagon". Ostatně, není náhodou "Rise" novou verzí právě této skladby?

Jo, je to tak. Původně se to jmenovalo "Bomb The Pentagon", ale po událostech z 11. září jsme to nakonec změnili. Byl to pro nás vlastně strašný šok. Na koncertech jsme hráli skladbu, ve které se zpívá o bombardování Pentagonu a najednou to někdo udělal. Samozřejmě jsme nečekali, že k něčemu takovému někdy dojde a že na Ameriku někdo zaútočí. V té skladbě jsme chtěli jen lidi trochu probrat z letargie a upozornit je na kovbojskou politiku, kterou Pentagon praktikuje. A nakonec, i když to samozřejmě s naší skladbou nemělo vůbec nic společného, to dopadlo takhle. Žijeme v divné době.

Primal Scream byli ale vždycky dost politicky radikální kapela. Nemáte strach, že lidi budou zklamaní těmi novými apolitickými Primals?

Těžko říct. My jsme vlastně nikdy nepropagovali přímo nějakou jasnou politickou linii, jako že bychom ve svých skladbách agitovali za tu či onu politickou stranu. Nikdy jsme nebyli nějaké politicky činné osoby. Na to serem. V našich skladbách politiku spíš komentujeme. Jsou o věcech, které se nám nelíbí. Ale vždycky jsme dělali víc písničky než "politické písničky". Přímá politika v hudbě je trochu nuda. Ale třeba skladba "Rise" je podle mě dobrý příklad moderního politického protestu.

Mimochodem, prý byl Satpal Ram propuštěn z vězení.

Jo, to je pravda! Uspořádali jsme na jeho počest koncert. Satpal přišel taky a byl vážně velice milý. Navíc na něm bylo vidět, že ho ta věc nezlomila, ale naopak je díky ní ještě silnější. A to strávil ve vězení neprávem deset let!

Myslíš, že na tom vy a Asian Dub Foundation máte taky nějakou zásluhu?

Doufám, že ano, protože jsme na Satpalův případ upozorňovali na koncertech i v rozhovorech a podobně. A když se taková kauza stane mediálně známá a zapojí se do ní známé osobnosti, tak to samozřejmě může jenom pomoct. A jsem moc šťasný, že jsme Satpalovi mohli aspoň trochu pomoct.

Věříš, že rock'n'roll může změnit svět?

Myslím, že svět mohou změnit jenom osobnosti a je jedno, z jaké oblasti jsou. A samozřemě všechno je možné.

Jak je na tom "Evil Heat" po hudební stránce, například ve srovnání s vaším předchozím albem "XTRMNTR"?

Podle mě se naše nová deska nedá úplně jednoznačně popsat. Je na ní deset nebo jedenáct skladeb a každá je úplně jiná. Ale řekl bych, že je to něco jako elektronické blues nebo elektronický rock'n'roll, jestli to tak můžu říct. "Evil Heat" je hodně tvrdé album, něco jako "elektronická bitva" nebo tak. Nechali jsme se ovlivnit jak starými rockovými partami, tak spoustou elektronické hudby. Ale z rocku jsme si vzali spíš skladbovou strukturu a naopak z elektroniky hlavně technologie. Pouštěli jsme se do různých sonických experimentů a bylo to vážně zajímavé. Takže jo, myslím, že nejvýraznější je elektronický rock'n'roll.

Co vlastně máte radši, taneční hudbu nebo rock?

Jak kdo a jak kdy. Když jedeme v autobuse na turné, můžeme klidně pařit u desek kapel 60. let, jako třeba Love, a hned nato si pustit nějakou těžkou elektronickou psychedelii. Ale dá se říct, že se považujeme spíš za rockovou než taneční kapelu. Svým obsahem je nám asi rock bližší, ale nechceme ho hrát pořád v té původní a známé podobě, tak se mu snažíme dávat trochu jiný kabát a experimentovat se zvukem.

Které vaše album máš nejradši?

Tak to ti neřeknu, protože se to postupem času a tím, jak děláme nová alba, pořád mění. Ale mezi mé nejoblíbenější desky patří určitě "XTRMNTR", taky "Vanishing Point", které bylo, myslím, dost dobré. Taky "Give Out But Don't Give Up". Ale některé skladby mám radši na poslech, jiné zase radši hraju na koncertech a podobně.

Tak řekněme, které si nejčastěji pouštíš?

Nejvíc vždycky poslouchám to poslední. Takže momentálně si nejvíc pouštím právě "Evil Heat", protože je ještě čerstvé. Když strávíš rok nahráváním nějaké desky a pak ještě ty skladby další rok hraješ skoro každý den na turné, tak se ti pochopitelně trochu omrzí. Ale to nové album mě samotného ještě občas umí překvapit. Na druhou stranu je moc příjemné se vracet ke starým nahrávkám a sledovat, jak se věci kolem a ony samy za tu dobu změnily.

Které letošní album tě nejvíc dostalo?

To je dost těžká otázka. Počkej, podívám se do své sbírky cédéček... Dost dobří jsou The Streets, Eminem, Tom Waits, DJ Shadow, White Stripes, pak tady mám nějakou africkou hudbu z Konga, muslimskou hudbu z Jemenu. Je toho poměrně dost. Osobně nepreferuju jenom jeden hudební styl.

Když jsi zmínil world music, nemáte chuť natočit podobnou desku, jako je "Mali Music" od Damana Albarna?

To je to album, jak na něm Damon hraje s malijskými muzikanty? No, těžko říct. My jsme si na novou desku pozvali trochu jiné hosty, jako Roberta Planta z Led Zeppelin, který nám hraje na harmoniku, nebo Kate Moss. Tohle je nám asi bližší. Ale nikdy nevíš.

A otázka na závěr. Řekni mi nejdůležitější důvod, pro který by si lidi měli koupit vaši novou desku.

Protože je to nářez. (smích)

Autor je redaktorem časopisu Show!