Oblíbený pražský klub Roxy slavil třiadvacáté narozeniny a jako největší lákadlo si pozval virální senzaci Walk Off The Earth. Kanadská formace, známá zejména díky neotřelým coverům světových hitů, v čele s Gotyeho "Somebody That I Used To Know" zahraným pěti lidmi na jednu kytaru, zaplnila prostor do posledního místečka. A když se čtyři minuty po jedenadvacáté hodině vynořila ze zákulisí a zády k publiku spustila dramatické intro plné zlověstných úderů do bubnů, propuklo publikum v jásot.

Přehnaně teatrální úvod zakončil přechod do plážového pop-rocku s přesahy do reggae, tedy škatulky, která je pro početnou skvadru s blonďatou zpěvačkou Sarah Blackwood v čele určující. Další podstatná charakteristika se týkala nástrojového obsazení - každý z účinkujících si během večera vyzkoušel mnohem širší paletu nástrojů, než jaká bývá na většině koncertů běžná. Obligátní kytara, basa, bicí, perkuse či klávesy nechyběly, kromě nich jste ale mohli zahlédnout i trumpety, ukulele, tamburínu, akordeon, banjo, xylofon, bonga, didgeridoo a spoustu dalších.

Hned zkraje jsme se dočkali předělávky Pharrellovy "Happy", avšak těžkopádné provedení s přebuzenou basovou linkou zcela zastínilo funkovou lehkost a euforii, díky nimž slavil originál takové úspěchy. O euforii by se v souvislosti s Walk Off The Earth ale dalo psát ještě dlouho.

Muzikanti na neustálém povzbuzování publika k chorálovým zpěvům jejich písní, jakými byly třeba úspěšná singlovka "Rule The World", návyková "Shake" či titulní "Sing It All The Way", stavěli snad až přehnaně. Na spokojené publikum ale očividně předem nacvičené triky fungovaly. Bylo znát, že střídání stran u třech hlavních mikrofonů nebylo pro trojici vokalistů ničím neobvyklým, naopak to často připomínalo hromadný přechod na značky a radost z těla pumpovali zúčastnění snad na povel. Do toho se každou chvíli pouštěl dým, vzduchem létaly konfety a v úplném závěru se během "Summer Vibe" ze stropu spustily i pestrobarevné nafukovací balony.

Cirkus v dobrém slova smyslu to tedy byl povedený, přece jen jsme však ve vší té radostné párty postrádali aspoň špetku hloubky a spontaneity, která by to trochu vyvážila. Osmička vystupujících však i díky zapamatováníhodným momentům, jakými byl třeba šťavnatý cover "Can't Feel My Face" The Weeknda, v němž pěvecky vypomohl i předskokan Scott Helman, nebo závěrečné medley pěti hudebníků kolem jedné kytary, kde kromě toužebně očekávaného Gotyeho došlo i na útržky "Wrecking Ball" Miley Cyrus, "Wake Me Up" Aviciiho a "Rude" podobně zaměřených Magic!, zanechalo poměrně pozitivní dojem.

I přes v zásadě dobré zážitky se ale těžko můžeme ubránit srovnání s podobně radostnými Crystal Fighters. A máme-li být upřímní, jejich injekce optimismu působí silněji a déle.