Předávání Mercury Prize v roce 2014 bylo rozhodně zajímavou události, ale nejen proto, že se týkalo někoho, kdo se pohyboval na pohraničí alternativy a hip hopu a nepatřil mezi favority. Na několik dní byla největší senzací podle světové hudební žurnalistiky šokující, skoro pohoršující skutečnost, že se během tohoto celebritního večera Young Fathers neusmívali na fotkách. Slyšeli jsme dokonce stěží skrývané obvinění o aroganci a nevděčnosti, ale kdo se zúčastnil jejich pražského koncertu, ví, že Young Fathers nepotřebují tak jednoduché prostředky, aby navázali opravdový a hluboký kontakt s publikem.

Zrak členů tria neustále a napjatě sahal k nejtmavším koutům MeetFactory, hledal obličeje, očekával reakce i eskaloval další emoce. Nevím, jestli jsem už někdy viděl tak velkou a zcela neverbální snahu o kontakt s účastníky koncertu. Krmení se reakcemi davu přitom neprovokovalo k hvězdným pózám. Ospravedlnitelné nadšení zaplněného klubu stejně skoro prolomilo kamenný postoj Young Fathers, kteří si nabitou energetickou hodinu v Praze viditelně užívali. A nejde jenom o potem promočené košile.

Význam Young Fathers je v tom, že hudba, která se nemusí zdát (zvláště na deskách) nijak příjemná, je dokonalým prostředníkem hip hopu pro lidi, kteří nemají tento styl v běžné zálibě. Prostě zázrak alternativního hip hopu a míchání žánrů, které se vyhýbá banalitám a inteligentně rozšiřuje obzory. Nejmíň jsme během koncertu mohli slyšet prvky r'n'b, ale i tento element byl přítomný. Kvůli vokální popové harmonii můžou Young Fathers znít jako devadesátkový boyband a pořád to dává smysl. V jiném okamžiku vás vrátí k divoké rave party původem ze stejné dekády. Silný kmenový rytmus nicméně nedovoluje zapomenout na hiphopové kořeny.

Trojice se na scéně chová jako perfektně sestrojený organismus, s doprovodným bubeníkem v pozadí. Energie je tak hustá a intenzivní, že hudební napětí nedovolí ani vteřinu se nudit. Zmíněná hustota zvuku působí opravdovým dojmem, hlavně ve srovnání se syrovou a chaotickou produkcí posledního alba. Hranice nemají význam, ani v hudbě, a Young Fathers ukazují, že všechno je v podstatě jenom pop, i když se snaží říct něco navíc. "Borders are imaginary. White men are black men too. Keep clapping if you welcome refugees." Podobné slogany se můžou zdát naivní a idealistické, ale je velmi možné, že bez tak angažované hudby by byl svět mnohem horší.