Američané Disturbed patří v současnosti mezi nejpopulárnější rockové skupiny. Po vydání alba "Asylum" si však kapela potřebovala dát pauzu a pět let jsme o ní prakticky neslyšeli. Nyní se vrací s šestou studiovkou, se kterou muzikantům pomohl slavný producent Kevin Churko.
4/10
Disturbed - Immortalized
Vydáno: 21.8.2015
Celkový čas: 53:31
Skladby: The Eye Of The Storm, Immortalized, The Vengeful One, Open Your Eyes, The Light, What Are You Waiting For, You're Mine, Who, Save Our Last Goodbye, Fire It Up, The Sound Of Silence, Never Wrong, Who Taught You How To Hate
Vydavatel: Warner Music
Úspěch Američanů
Disturbed započatý debutem z roku 2000 byl mimořádný. Každá jejich deska se prodávala navzdory hudební krizi velmi nadprůměrně a jejich koncerty byly dlouho dopředu vyprodány. I když největší úspěch zažili s debutem "The Sickness", také díky následujícím slušným počinům dokázali dál přiživovat ohromný zájem fanoušků z celého světa a pomalu si budovat pověst nejzářivějších hvězd rock-metalové scény. Jenže přišel rok 2012 a muzikanti vyhlásili pauzu.
Uběhly tři roky a Disturbed jsou zpět s šestou deskou "Immortalized". Metalově vzhlížející přebal, drsné promo fotky, renomovaný producent a úderný singl "The Vengeful One" s výborným animovaným videoklipem naznačil, že ve stáji Disturbed se nic nemění a dál se bude bojovat o nejvyšší kvalitativní příčky. Vše je ale trochu jinak. Novinka "Immortalized" totiž zavání docela slušným průšvihem.
Proč? Kromě již zmiňovaného výtečného singlu "The Vengeful One" a titulního songu "Immortalized" na desce nenajdete jedinou skladbu, která by tisíckrát nepřipomínala písně z jejich předchozích desek. Ke všemu novinka klame drze tělem. Drsná image je totiž tak vše co kapelu v současnosti spojuje s metalem, kterým se Disturbed při obhajování své tvorby tolik ohání. Ano, rychlé kytarové riffy sice jednotlivé písně mají, jenže když je doprovází zvuk jak z poslední desky
Kelly Clarkson, tak je něco špatně. Některé songy mají tendenci spadnout až někam do diskotékového tempa s hodně strašidelnou rytmikou jako v případě "You're Mine" a "Never Wrong".
Ani překvapující zařazení coververze
Simona & Garfunkela "The Sound Of Silence" skupině kredit zrovna nezvyšuje. Nic proti folk-rockovému uskupení, ale samotné zpracování je pochybně bezkrevné, a proto naprosto zbytečné. Nejvíce iritující na celé desce je právě pasování se mezi metalové formace, přičemž většina písní zní jako trochu popuzenější
Nickelback.
Texty se orientují, jak je ostatně v poslední době tolik populární, na problematiku korupce a zkaženosti společnosti, na to jak jsou politici špatní, lidi konzumní a tak dál, však víte. Ani z tohoto hlediska to zkrátka není žádné terno, o originalitě nemluvě. Je překvapující, že producent stojící za úspěchy mnoha rockových a metalových interpretů, vtiskl nahrávce tak plochou a monotónní podobu, jež by slušela spíš americkým country-popovým interpretům než rock-metalové bandě. Jednotlivé stopy na desce jsou bez opravdu bedlivého poslechu nesmírně těžko rozpoznatelné a neustálý přísun podobných riffů, fádního zpěvu (ne však po kvalitativní stránce - David je stále ve famózní formě) a nezajímavého zvuku je až otravný. Tentokrát to těmto americkým hvězdám opravdu nevyšlo.