Alpinestars jsou dva kluci z Manchesteru - Richard Woolgar a Glyn Thomas a historku o tom, jak se pod tímto jménem dali dohromady, prý stále ještě rádi vyprávějí. Údajně je oslovili promotéři manchesterské klubové noci "Homoelectric", aby pro ně do týdne složili hodinu elektronického popu. Objednávku do puntíku splnili a úspěch s ní slavili tak veliký, že zavrhli své původní hudební pokusy a vytvořili Alpinestars - jméno si vypůjčili z Glynova horského kola. Záhy se jim povedlo získat nahrávací kontrakt a výsledkem rychlého startu bylo debutové album "B.A.S.I.C." (2000).

Na tom druhém - "White Noise" - si Alpinestars chtěli od elektroniky trochu odpočinout a větší prostor dostalo tradiční písničkaření. Dvojice oprášila kytaru, baskytaru, bicí a zaranžovala smyčce. Přibylo také hlasů, Richard i Glyn zpívají oba, v jedné skladbě hostuje zpěvačka Abi Tucker a v singlu "Carbon Kid" svým charakteristickým vokálem přispěl Brian Molko z kapely Placebo. I přes všechny tyto "zásahy" zůstává "White Noise" silně elektronickým počinem. Celkově album obsáhne třináctku skladeb. Od elektro-popového nářezu typu "NuSEX City" nebo "Carbon Kid" dokáže přejít ke ztišeným skladbám, jako jsou "Brotherhood", "New Ice Age" nebo chill-outová "Partisan Song". Jestliže první album Alpinestars připomínalo airovské "Moon Safari", nelze se v případě jejich druhé desky ubránit srovnání s norskými Röyksopp. Na rozdíl od nich však Alpinestars ani nebrakují staré filmové melodie, ani nejdou dál za hranice popu. Kousek možná přece jen, ale daleko se neodváží - a v tom pravděpodobně tkví jejich úskalí, pro mainstream budou nečitelní, pro underground příliš předvídatelní.

Přesto jejich album není špatné. Povedl se například "Hotel Parallel", kde pod elektronickým nánosem vykukuje klasická indie-rocková melodie nebo elektro-rocková "Burning Up". Téměř houseově laděná "Vital Love Disciple" neskrývá hitové ambice a potěší i následující jemně smyčcová "Lovecraft". Lepší než "part 1" je dle mého názoru druhá část singlu "Snow Patrol" - s jiným zpěvem bez vocoderu a melancholicky zamyšlenou atmosférou vyznívá podstatně lépe.

Alpinestars tak trochu skáčou od jednoho stylu ke druhému, ale přitom postrádají to hlavní - ideu, která by jejich eklektismus držela pohromadě. Jejich hudba plyne, aniž pořádně ví, kam a proč. Ale nebuďme tolik nároční, berme "White Noise" jako produkt "popu 21. století", jak svůj styl označují sami Alpinestars, a neočekávejme ani nic víc.