Když se v roce 1995 stal ze singlu "Name" hit, zaskočilo to nejspíš i skupinu Goo Goo Dolls samotnou. Po deseti letech punk-rockového živoření (o začátcích, kdy pod názvem "The Sex Maggots" působili jako cover kapela, radši ani nemluvím) na sebe touto jedinou akustickou baladou na albu rockových vypalovaček ("A Boy Named Goo") strhli pozornost a nakreslili zlomový bod na křivce popularity. Další album ("Dizzy Up The Girl"), které nutně muselo zklamat skalní fanoušky, totiž pochopitelně přišlo s výrazným zklidněním a obnažilo tak silné melodie, do té doby zakryté hlučným doprovodem. Jeho úspěch byl nejen díky singlovým peckám "Iris" a "Slide" nevyhnutelný. Přítomnost "Iris" na dokonalém soundtracku k "City Of Angels" (Město andělů) a skoro šest milionů prodaných nových alb jasně potvrdily přijetí skupiny s otřesným jménem (goo = cinták (něco strašně sladkého), dolls = panenky) do první ligy. Nejspíš zděšeni z toho, že veřejnost je spojuje jen s jejich novým zvukem, vydali loni retrospektivní kompilaci "Ego, Opinion, Art & Commerce", kterou ukázali, že nebyli vždycky hodnými hochy. Takto, nezatíženi minulostí, mohli vytvořit další album pokračující ve směru zvoleném "Dizzy Up The Girl".

Vzniklo "Gutterflower". A nebudu to nijak tajit, rozhodně není šlápnutím vedle. Ve zpěvu I autorství se střídající kytarista Johnny Rzeznik a basista Robby Takac připravili úžasně spojitou kolekci pestrých skladeb. A předchozí trochu křečovitá formulace není nesmysl. Oba autoři spolu s bubeníkem Mike Malininem jsou totiž schopni po jemné akustické "Sympathy" s nečekanou a více než příjemnou mandolínou nakopnout zpátky rockový sound ostrým kytarovým riffem hned v následující "What Do You Need?". Přitom po doznění poslední skladby jsem měl pocit, že právě skončila první - třičtvrtěhodinová. A nebylo to tím, že bych nebyl schopen rozlišit jednotlivé písně nebo mi nějak výrazněji splývaly, jasně jsem si vybavoval většinu vyslechnutých melodií. A právě ona pro mě nesmírně důležitá melodičnost z Goo Goo Dolls dělá víc než obyčejnou rockovou kapelu a z "Gutterflower" víc než obyčejnou rockovou desku.

Poměrně zajímavé je autorství jednotlivých písní. Dominantnější Rzeznik obstarává spíše tu pomalejší, hitovější a viditelnější část, zatímco Takac zůstává duší rocker, což je patrné i v jeho hrubém hlasovém projevu. Prohodit si role jim ale nedělá nejmenší problémy a tak má Rzeznik na svědomí asi nejdrsnější závěrečnou "Truth Is A Whisper" a Takac zase v podstatě popovou "Smash".

Jedinou podstatnou vadu na kráse "Gutterflower" pro mne představuje určitá přímočarost a jednoduchost hudebních motivů. Fakt, že je deska výborná už na první poslech, je bohužel vyvážen tím, že na poslechy další už moc nového nenabízí. Málem to překlopilo mé nepříliš jisté rozhodnutí na sedmičku.

S potěšením tedy mohu sdělit, že Goo Goo Dolls jsou desku od desky lepší. Nový, málem hymnický singl "Here Is Gone" může směle soupeřit s libovolným předchozím. Fanoušky starých garážových Goo také snad potěším, že na tomto albu zas maličko přitvrdili. Už ve svém ranějším období dokázali silně oslovit i mě, přitom rock tohoto ražení nebyl a není úplně moje parketa a "Gutterflower" už je přístupná opravdu širokému posluchačstvu. Johnny v jednom rozhovoru sdělil, že miluje folkovou hudbu a hru na akustickou kytaru, takže mám o důvod víc věřit, že ve slibně rozjetém vlaku se udrží alespoň do další desky.