Ať už Björk nazveme divoženkou nebo jinak, vždy si tvrdohlavě šla za svým cílem. Její hudební experimenty nebo vizuální stránka ne vždy šla každému pod nos a sklidila zasloužené ovoce a chválu. Stejně tak dopadla i zatím poslední "Vulnicura", jejíž provokativní (a až drásající) obal korespondoval s ústředním tématem desky, kdy Björk cítila vnitřní rozervanost srdce a pocitů po rozpadu dlouholetého vztahu. Ve stejném duchu se nese i její aktuální turné, na kterém vedle zaběhlého dua hudebníků, včetně hráče na bicí, perkuse a xylosynth (MIDI marimba) Manu Delaga, figuruje smyčcové těleso. Hutný zvuk tak rozvibroval každou kompozici, avšak nezaměnitelný hlas této Islanďanky se nikterak nevytrácel. Překvapivá byla i selekce písní, v které se třeba vůbec nedostalo na "Debut" nebo "Vespertine".

"Vulnicura" si zabrala nejvíce prostoru, nedošlo třeba jen na "Black Lake", tu na dřívějších koncertech pravidelně hrála. Björk se obešla bez nějakého instrumentálního preludia, jen se stroze uklonila a velké představení mohlo začít. První část sestávala právě z tohoto alba a i doprovodné projekce utahovaly emocionální smyčku, kdy se objevila i ona rozervaná hruď hlavní aktérky na opuštěném ostrově, jež hojily ozdravné síly srovnání se s rozchodem. A právě dvojice "Family" a "Notget" byla ta nejhlubší dřeň emocí, které v závěru vygradovaly první ohňostrojové efekty. Tento ucelený blok jasně ukázal, že Björk nepřijela jen přímočaře pobavit a předvést velkolepou podívanou pro zábavu, ale že od posluchače bude vyžadovat i určité soustředění, zamyšlení, plus nechat se strhnout drivem orchestrací a místy i dost syrové elektroniky. Pokud jste na její hru přistoupili (jakože většina lidí, co na ni přišla, vesměs vydržela až do konce), dostalo se jakéhosi zadostiučinění, dějové sounáležitosti tohoto setu měly svou logiku a opodstatnění.

Do "Notget" plynule přešla "Hunter", kdy se změnilo i výrazivo videoprojekcí (převážně záběry na mikrosvět různé hmyzí havěti), v tento moment však zvukař prvně a naposled zklamal/zaspal a vnořil tuto pulsující krásku do přebasové houšti. Jedním z velkých momentů však byla "Possibly Maybe", kdy hudební prim hrál Manu s xylosynthem a Björk se do tohoto songu hlasově položila tak vehementně, až po zádech proběhla nejedna husina. Výběr převážně singlů z "Post" a "Homogenic" pasoval excelentně, "Bachelorette" a drsná "Army Of Me" (s videem ukazující útočící sršně na včely) byly důležitými milníky večera. To se už její vystoupení pomalu naklonilo k hypnotickému finiši, kdy postupně na sebe navazovaly úchvatně vystylizovaná "Wanderlust", "Mutual Core" a řádně roztančená (a asi i největší svým způsobem popina tohoto večera) "Hyperballad", v jejímž závěru přišel i obří ohňostroj.

Bylo to jedno velké divadelní představeni, kdy Björk zhudebnila své příběhové a pocitové etudy v pomyslná preludia, kde všechny složky (hudba, její hlas a neovladatelné taneční kreace, neobvyklý outfit, video sekvence) hrály svou opodstatněnou roly. Provedla nás po všech zákoutích lidských emocí, i když ono brnkání na brány depresí bylo místy hodně patrné, citelné. Vždy se jí ale povedlo vytáhnout nějakou protizbraň a samotná "Hyperballad" byla už jakýmsi podobenstvím rozjařené, fascinující párty. Kontrasty byly patrné na každém rohu, vše bylo podpořeno důmyslnými projekcemi, ty mohly někomu způsobit i nějakou psychickou újmu, pokud nemáte třeba rádi hady a hmyz, atd. Vlastně zde nezbyl ani nějaký prostor na její delší proslovy, často je použila strohé poděkování, jakoby by to i ona sama brala tuto show jako ucelený monument, v němž nás na chvíli vpustila a na konci propustila, avšak emocionálně vyždímané.

Colours Of Ostrava tak hned v první den zažily jeden ze svých vrcholů, Björk zcela po svém a majestátně odehrála koncert, který se nedá jen tak vytlouct z hlavy a nabídl její mnohé známé, i neznámé tváře. Skvěle sepsané smyčcové party byly i několikrát upraveny na místě zvukovou injektáží, v hutný a syrový novotvar, aby výsledek více souzněl s dunícím elektronickým podkladem. Hudební experiment měl hned několik vrstev, které by samostatně asi tolik nefungovaly, ale takto v organickém pojetí to byla fascinace. Sama Björk neztratila nic ze své nezaměnitelnosti, hlasově nepokazila nic a neměla problém těmito vjemy uhrančivě manipulovat přihlížejícím davem, nejenom těch skalních v prvních řadách.