Po spíše probdělé noci způsobené silnou bouřkou a následnou hromadnou evakuací, o níž jste si mohli přečíst v reportáži z druhého dne, se do brzkého vstávání chtělo málokomu, kemp byl tak po ránu až nezvykle klidný. Většina lidí se vzpamatovávala z dramatické noci, nabírala síly a stála si frontu buď na zásuvky nebo na sprchu. I sluncem vyhřátý festivalový areál byl kolem oběda ještě nezvykle prázdný, pár stovek fanoušků se ale do Alternaareny přece jen vypravilo. Hráli tam totiž Slaves, aktuálně asi nejžhavější punková a lo-fi senzace z Británie, která ten den měla už jen několik hodin do vydání svého debutu "Are You Satisfied?", který jsme na musicserveru nedávno zvolili albem týdne.

Slaves vznikli před dvěma lety v Kentu a tvoří je Laurie Vincent (kytara, zpěv) a Issac Holman (bicí, zpěv). Prvního byste si díky montérkám spletli se zbloudilým dělníkem ze stavby, druhý zase vypadal jako vysportovaný fotbalista Manchesteru United. Dohromady ale s kytarou, basou, dvěma bubny a sadou činelů dokázali udělat pořádný kravál, který i přes melodičnost jejich skladeb zůstával v jádru hodně syrový a neskutečně divoký. Středobodem jejich vystoupení se stal na base postavený singl "Cheer Up London", který je, jak se pánové podělili, o zachmuřených lidech v londýnském metru a snaze je trošku povzbudit. Celý koncert trval pouhých dvaadvacet minut a po nich Laurie Vincent rozkopal bicí, hodil si bubeníka přes rameno a odběhl z pódia. Ať žije punk!

Mallory Knox u nás zatím mnoho lidí nezná a patříte-li mezi ně, pak vězte, že se jedná o další z řady mladých pop-punkových těles, které hraje trochu tvrdší hudbu než třeba takoví Simple Plan, na svých dvou deskách však bojuje se snadnou zaměnitelností. Nejinak je tomu bohužel i naživo a tak prostor dostali na Zeppelinfield stagei vystupující konkurenti Zebrahead.

Ti se po vzoru Blink-182 nebo NOFX pustili do dlouhého vykecávání prokládaném pubertálními vtípky, na rukou tričky mávajícího a circle pity tvořícího obecenstva se projeli v nafukovacím člunu a dokonce si na pódium pozvali i Santu. A aby té recese nebylo málo, nechali po závěrečné děkovačce na plné pecky pustit refrén "I Will Always Love You" od Whitney Houston. Tohle bychom rádi viděli znovu.

Zatímco doposud jsme se bavili o interpretech, kteří jsou pro české fanoušky hodně vzácní, úderný punkový rock 'n' roll pod značkou Royal Republic asi představovat nemusíme. Je u nás totiž pečený vařený. Že se na živé provedení "Tommy Gun" či "Everybody Wants To Be An Astronaut" skvěle tancuje, tak asi nejlépe víte vy sami, my tak jen dodáme, že štiplavá novinka "When I See You Dance With Another" z připravovaného alba není o nic méně chytlavější.

Lower Than Atlantis mají na svém kontě už čtyři řadovky, teprve ta poslední, eponymní, ale vyšla u majoru, takže se o ní od loňského října v pop-punkových kruzích hodně mluví a mnozí ji dokonce označují za vůbec nejlepší žánrovku uplynulého roku. Faktem je, že zpěvných hitů ve stylu nejlepších věcí od Jimmy Eat World je na ní požehnaně a jak našláplá "Here We Go", tak třeba návyková "Words Don't Come So Easily" patřily naživo k těm úplně největším vrcholům festivalu. Na kapele pod vedením Mikea Duce je skvělé, že se neopakují a každá jejich píseň má vlastní tvář a náladu. Od něžnějších písniček pro holky tak pro ně není problém hrábnout do strun a přijít s něčím, co má koule. Lower Than Atlantis si určitě zapamatujte a pište si o ně promotérům, co to jen půjde. Už brzy nás totiž údajně čeká další deska a spolu s ní logicky i nové turné.

Uspávači hadů z Interpol zklamali už na Grapeu 2011 a ani Rock im Park jim zrovna z ruky nezobal. Můžeme to samozřejmě svádět na to, že zasněnému post-punku to na velkých pódiích a za plného světla nesluší, Paul Banks ale zpíval falešně, bez zájmu a prost jakýchkoliv emocí a tak nebylo divu, že se i kotel před nimi povážlivě vyprazdňoval. Čtvrtá deska "El Pintor" navíc není žádný zázrak, ale i když prostor dostaly zejména starší věci, na nějaké velké ovace to ani přes slušný výkon kytaristy Daniela Kesslera určitě nebylo.

Newyorský revival post-punku se tak s velkým ohlasem nesetkal, zato revival osmdesátkového a devadesátkového hard-rocku si v Alternaareně získal nejednoho příznivce. We Are Harlot jsou novou kapelou Dannyho Warsnopa, bývalého zpěváka hardcorových Asking Alexandria a bylo k nevíře, jak moc mu tento projekt sednul. Ne že by to snad výborný debut nenaznačil už dříve, ale teprve živé podání, kde se Warsnop mohl soustředit na všechny ty retro pózy jako je mávání stojanem mikrofonu ovázaném šátky a ohromující ječáky ve stylu Stevena Tylera z Aerosmith dalo znát, jak moc to všechno dohromady funguje. Resumé je jasné, z vedlejšího projektu se stala plnohodnotná skupina, kterou je třeba brát vážně a nezbývá než doufat, že neskončí jen u jediné desky.

Yellowcard loni přišli o svého bubeníka a jelikož Longineu W. Parsons III patří k řemeslně nejzručnějším muzikantům nejen v pop-punku, nešlo si mírného kvalitativního sešupu s nováčkem Tuckerem Rolem (dříve Thursday) nevšimnout. I přesto ale Ryan Key a jeho parta předvedli zaplněné aréně špičkové vystoupení, kde nechyběly hity jako "Lights And Sounds", "Only One" nebo "Ocean Avenue", ale ani dnes už tradiční salto v podání věčně dobře naladěného houslisty Seana Mackina. Ukázky "Make Me So" a "Crash The Gates" z nevyvážené novinky "Lift A Sail" sice výbornou atmosféru trochu narušily, nehledě na ně ale Yellowcard opět odehráli strhující koncert plný letní atmosféry slunečné Kalifornie, jenž znovu nalil energii do žil. Formace jako oni prostě dělají svět lepším místem.

Následoval sprint na závěrečný chorál rockové klasiky "Paradise City" v podání tradičně výborného Slashe, Mylese Kennedyho a The Conspirators a pak už si svá fidlátka v Alternaareně rozbalili Blues Pills. Na psychedelickém blues-rocku původem ze Švédska bylo znát, že vznikl hlavně proto, aby si zdejší kytarový hrdina Dorian Sorriaux měl kde prostor rozestřít svá nekončící kytarová sóla a trochu upozaděná zpěvačka Elin Larsson je tam spíš jen jako jakási vábnička na fanoušky. I přes neskrývané muzikantské onanie se ale jednalo o poměrně příjemný šamanský rituál, kde jste rádi za možnost odškrtnout si je ze seznamu dosud neviděných kapel, podruhé už byste si ale asi srovnávali pro a proti.

O pár minut později to na stejné scéně rozbalily pozapomenuté grungeové legendy L7. A i když bylo hlediště plné nadšených pamětníků, tak jako někomu, kdo tehdejší slávu Spice Girls naruby ještě nemohl plně vnímat, jsem se stejně jako kdysi u Jelloa Biafry z Dead Kennedys nebo Public Image Ltd. nemohl zbavit pocitu, že zhruba od pětatřicítky nahoru už bývá punková rebelie těžko uvěřitelná.

Pokud ale někdo Alternaarenu skutečně zaplnil až po střechu, pak to byli Three Days Grace. Až na jeden z posledních koncertů tak zdejší sekuriťáci konečně otevřeli i druhé patro a tak kanadská skupina známá svými post-grungeovými melodickými finesami ve stylu Seether, Staind nebo Nickelback mohla hrát pro přibližně deset tisíc nadšených fanoušků.

Nový zpěvák Matt Walst, který do kapely přešel z My Darkest Days se sice snažil co to šlo, ale rozpačité dojmy z novinky "Human" se na koncertě potvrdily. Adamu Gontierovi benjamínek a střízlík Walst nesahá pěvecky ani po kotníky a čím více se pokoušel hrát si na tvrďáka, tím víc to bylo znát.

To The Prodigy si na nic hrát nemusí, stačí říct jejich jméno a všichni vědí, co si pod ním mají představit. Šest let po špičkové "Invaders Must Die" se kapela probrala k životu s novou studiovkou a i když se pisatel řadí k těm, pro které byl poslech "The Day Is My Enemy" příležitostí k ukázání prstem na zklamání roku, živý koncert vztah ke kapele opět otočil do plusových hodnot.

Nedá se říct, že by se s novou deskou nějak zásadně změnily pravidla - pořád je to hlavně o omamné světelné show, stroboskopech vyblikávajích mozek z hlavy a rytmech, které roztančí i toho největšího mrzouta. A i když do toho Maxim Reality pořád hulákal ty svoje: "Where are my Prodigy people? Where are my warriors?", energie z toho sálající byla na úplně jiném levelu než třeba na obou ročnících Rock for People, kde raveové legendy vystupovaly.

Nový materiál formaci neskutečně nakopnul a teprve živé a pořádně našlapané provedení "Nasty", "Roadblox" nebo titulní skladby ukázalo, že čerstvý počin nabízí mnohem víc než jen vydařenou hitovku "Wild Frontier", která při poslechu alba jednoznačně ční nad ostatními. A když se třeba během "Get Your Fight On" necháte v už tak divokém kotli nosit na rukou spolu s dalšími desítkami crowdsurferů, do očí vám blikají řady barevných světel a navykový beat prostupuje celým vaším tělem, úroveň štěstí dosáhne maxima.

Jen pár minut po závěrečném davovém výskoku z dřepu během "Smack My Bitch Up" ale zase zaúřadovala ochranka u vstupu do arény a z koncertu maskovaných Hollywood Undead nebylo nic.

Na Enter Shikari už jsme se ale naštěstí dostali. A ještě že tak, protože přijít o jeden z nejnezapomenutelnějších zážitků festivalu by pořádně zamrzelo. V rozhovorech k lednovému koncertu v Praze se autoři povedené "The Mindsweep" nechali slyšet, že "zatím jen tak trénují formu a teprve v létě nám na fesťácích ukážou, co všechno je u nich nového". Nelhali.

Velkolepá scéna z trojúhelníkovitých ostrých světel a fascinujících stroboskopů jejich živelné vystoupení podtrhla tak, že jste se z toho museli ještě nějakou dobu vzpamatovávat. Rou Reynolds běhal ze strany na stranu a až po střechu zaplněnou a vyhřátou arénu si dirigoval jako největší šéf. Vynikající drum 'n' bassová pasáž v "The Last Garrison" tak ani zdaleka nebyla jediným z vrcholů jejich koncertu. Ve zběsilém tempu a nečekaných dubstepových dropech sebou Reynolds házel jak smyslů zbavený, v "Torn Apart" hrál vzorně na trubku jako prvňáček, v "There's A Price On Your Head" zase vylezl na ochozy a hlavou dolů zpíval refrén fanouškům přímo do obličeje. A aby toho nebylo málo, tak v dojemném lovesongu "Dear Future Historians..." skákal z piána, kterým o chvíli dříve svým emotivním výkonem dohnal nejednoho mužského k slzám, aby na závěr celého večera rozmlátil klávesy i bicí a tím celý koncert ukončil. K neuvěření.

Konec dobrý, všechno dobré, chtělo by se říct. Jenže teprve vítězoslavný závěrečný pochod ke stanu ukázal, že pořekadlo "Nechval dne před večerem" má svou váhu. Autorův stan byl stejně jako desítky dalších otevřený... a vykradený. Diskuze s trojicí asi dvacetiletých Němců přespávajících opodál ukázala, že zatímco většina návštěvníků poskakovala na The Prodigy a Enter Shikari, prostor ke stanování napadla parta několika desítek zdejších bezdomovců skládajících se převážně z Bulharů, Rumunů a Arabů a všechno hodnotné si bez milosti odnesla.

Vybíravým zločincům se ale nelíbilo jen tak něco a tak poté, co všechny věci z napadených stanů vytáhli, je v průběhu útěku začali třídit a pro ně nepotřebné věci nechali válet ve vysoké trávě a vzrostlých kopřivách a křacích mezi stromy. Pár svršků se tak sice poměrně rychle zase našlo, jen pisateli však chyběla celá krosna, jídlo, klíče, gumáky, kabely, nabíječky a hlavně lístek na autobus domů. Mno, hlavně že se securiťáci tak zodpovědně starali o vchody k pódiím, že ano...

Další rozhovory s okradenými vynesly na světlo informaci, že některé ze zločinců se už podařilo pochytat a spolu s nimi i nějaké ty ukradené věci. Následovala tedy návštěva policejní stanice, telefonát na policejní ředitelství a následný pokyn přejít si několikakilometrový areál až ke stadionu, kde se člověk kolem třetí ráno může údajně dožadovat svých věcí. Sekuriťáci a policajti však nejsou tatáž skupina lidí a tak se po dvacetiminutovém dohadování u vrátnice zdejší šéf slavnostně rozhodl udělit výjimku a vpustit autora těchto řádků zpět do centra festivalu. Ovšem s tou podmínkou, že s ním půjde zdejší sekuriťák junior, který neumí ani slovo anglicky, za to jej však na místo určené dovede. Vyšlo to až napotřetí.

Následovalo další dlouhé vysvětlování situace a stoprocentní ujišťovaní zdejší dvojice policistů, že tato stanice určitě není tou pravou, protože oni o ničem neví. Na poslední chvíli ze zadní místnosti vyšel komisař původem z Frýdku-Místku, který věděl, o co se jedná a mohl se začít sepisovat protokol. Z ukradených věcí se našlo jen pár kabelů a naštěstí i zpáteční jízdenka domů, ale i když se zloději našli a dokonce sepisovali vlastní hlášení ve stejné místnosti (byli jimi asi padesátiletý, stokilový a huhlající Arab a jeho třináctiletý syn, kterého táta zaučoval do řemesla), zbytek zmizelých předmětů už na stanici nebylo.

S rázným "Jdu si pro zbraň" jsme tak s komisařem a jeho pomocníkem nakonec nasedli do zamřížovaného policejního Volkswagenu Transporter a vydali se na místo činu. Čekáte-li právě na dramatické prohledávání zdejšího lesa se zbraní v ruce jako z filmů a šťastný happyend s nalezenými věcmi, čekáte zbytečně. Komisař i jeho pomocník zaparkovali u stanu, vylezli z auta, důležitě si prohlédli, kde vlastně stojí a s významným promnutím brady zamrmlali něco ve stylu "Hmm, tak tady se to odehrálo." Pak zase nasedli do auta a zmizeli.

Asi si domyslíte, že namísto spánku jsme s ostatními okradenými pročesávali zdejší přírodu až do rána. Zbytečně. Alespoň se nám ale podařilo některé z dalších desítek lupu chtivých pobudů z areálu rázně vypoklonkovat. Divili byste se, kolik takových se v časných ranních hodinách ještě objevilo. A všichni do jednoho se vymlouvali, jak jsou nevinní a že jdou jen sbírat plechovky od piva. (V Německu se totiž recyklují i plechovky a ve sběru vám za jednu dají 15 centů.) To víte, že jo. Zbývající věci se silou vůle podařilo nacpat do igelitek a zanechaných obalů na stany a v nákupním košíku jsme se deštěm promáčení dobelhali až k nádraží, odkud jsme se domů dopravili už celkem bez problémů.

Z avizované akce roku se tak nakonec akce roku stala, jen to všechno proběhlo úplně jinak, než bylo v plánu. Vedle vynikajích hudebních zážitků, které v našich končinách nemají konkurenci (viz box) si tak z Německa odvážíme i bezprostřední rvačku při koncertu Slipknot, zoufale neorganizovanou evakuaci a noc strávenou na policejní stanici. Jestli jste dočetli až sem, tak je vám asi jasné, že pokud to jen trochu půjde, vyměníme příští rok chaoticky pořádaný Rock im Park za vzornou a Německo reprezentující akci Rock am Ring. Ať už se ale v Norimberku během těch pár dní odehrávalo cokoliv, slova z "The Last Garrison" od Enter Shikari to vystihla přesně:

"No doubt
This is a tragedy for all
(But it ain't over yet)
Head's up and thank fuck you're still alive!"