Nestihli jste se spálit už první den před Foo Fighters a Slipknot? Nevadí, i sobota je pro to jako stvořená! Předpověď sice hlásila devadesátiprocentní pravděpodobnost bouřek, probuzení ve sluncem vyhřátém stanu ale svědčilo o opaku. Alespoň na chvíli.

Nebudete-li mít po ránu na Rock im Parku žádné plány, doporučujeme norimberský aquapark na Wodamstrasse. Vstupné stojí jen čtyři a půl eura a za hodinu a půl se tu královsky vyblbnete. A až tak učiníte, určitě si skočte na jídlo do pizzerie na přilehlé Gunterstrasse. Zdejší šéfkuchař vám sice i po čtyřnásobném vysvětlování co přesně chcete, připraví pizzu úplně jiné příchutě, než jste si zažádali, za šest eur se ale najíte na celý den.

Cestou zpět do areálu jsme si stanovili jasný cíl pro dnešní den: vidět Hoziera. Jak už víte z předcházejícího dílu reportáže, irský písničkář v plánovaný čas na Zeppelin stagei přenechal pódium na sobotu avizovanému Franku Turnerovi, logicky se tedy dalo předpokládat, že kolem osmnácté hodiny to autor inteligentního megahitu "Take Me To Church" roztočí na Park stagei.

Rock im Park je ale místo, kde se na nějaké informační tabule, wi-fi nebo informace v angličtině nehraje a pokud s sebou netáhnete přístroj s mobilním internetem a aktuality si, pochopitelně v němčině, nepřečtete na festivalovém Facebooku, většinu času vůbec nebudete tušit, že se něco děje. Poučeni zmatky z předchozího dne jsme tedy od příchodu do areálu neustále pendlovali od jednoho velkého pódia ke druhému, protože co kdyby se zase situace neplánovaně změnila a Hozier vystupoval dřív, že ano.

Prvního vystupujícího, projekt Tüsn raději necháme bez obsáhlejšího komentáře, protože obludná německá variace na Empire Of The Sun si více slov nezaslouží. Co je ale podstatné, tak Park stage jí byla okupována v čase, který měl patřit MS MR, oblíbené skupině velké části redaktorů musicerveru. Už tak zmatený program se tak zašmodrchal ještě více s postupným zjištěním, že veškeré skupiny na Park stagei jsou posunuty o jeden časový blok později. Hrál tedy Hozier už před nimi? A nebo je všechno zase jinak? A od čeho jsou vedle pódií ty velké projekce, když na nich tak zásadní informace neproběhne? Radši ani nepočítat, kolik lidí ten den propáslo své oblíbence...

MS MR však nakonec vystoupili. A sluší se dodat: bohužel. Synth-pop v podání excentrické a neuvěřitelně přehrávající zpěvačky zněl i přes její exponovaný výkon naprosto obyčejně, mdle a bez nápadu. Lizzy Plapinger navíc ani nebyla schopná delší tóny uzpívat a tak se její projev skládal spíše z útržkovitého štěkání a useknutých pasáží. Moc tomu nepomohl ani halfplayback využitý v převážně eurodancových ukázkách z právě vycházející desky "How Does It Feel". Velké zklamání.

Britští metalcoristé While She Sleeps naproti tomu vykazovali standardně vynikající výkon. Kluby typu našeho Lucerna Music Baru jim sice sluší víc než zdejší Alternaarena, což jsme si ostatně nedávno potvrdili i v Praze, hitovky jako "This Is The Six" nebo "Four Walls" je ale fajn dopřát si častěji než jednou ročně. A když už mluvíme o Alternaareně, měli bychom také dodat, že pro naprostou většinu návštěvníků byl její sobotní program zapovězeným rájem. Formace jako Skindred, Tremonti nebo All That Remains se tak kvůli pravidelně zablokovanému vchodu sekuriťáky musely bohužel obejít bez naší účasti.

Zbývající dvě stage však i tak naštěstí nabízely dostatek zábavy. A nemluvíme teď o zaplněném prostranství během setu německých celtic-punkerů Broilers, což je, jak autorovi potvrdil jeden z fanoušků, něco jako variace na našeho Divokýho Billa, ani poměrně nevýrazný Jamie T, který výrazem hodně připomínal Petea Dohertyho, nýbrž většině čtenářstva neznámá formace Mighty Oaks. A také A Day To Remember.

Ne že bychom snad u druhých zmíněných netušili, jak velká kapela se z nich během posledních let stala, ale při pohledu na všechny ty plameny, nafukovací balóny, létající toaleťáky a šílející dav před hlavní scénou, který odzpívával každé slovo, nezbývalo než žasnout.

Jedním z koncertů dne ale rozhodně byli už zmínění Mighty Oaks. Anglicky zpívaný indie-folk je sice původem z Německa a na kontě má jen jednu dlouhohrající desku (jmenuje se "Howl" a je vážně výborná, zkuste!), velké ambice a dobromyslná povaha umělců však byly znát od první písně. Celý koncert se nesl ve velmi vlídné atmosféře. Holky lezly klukům na ramena a mávaly na bosého zpěváka, který dlouze a pokorně děkoval za milé přijetí. A všechny ty jemně brnkající kytary, líbezné housle a falzetem odzpívané písničky vyloženě vybízely k procházce lesem a dýcháním všech jeho vůní. Kdyby takhle hráli Mumford & Sons, hned by recenze na jejich desku "Wilder Mind" vypadaly jinak.

Do třetice všeho dobrého musíme zmínit i opět německé, avšak anglicky zpívající Kadavar. Úžasné kytarové orgie pouštního hardrocku trvající průměrně kolem šesti minut doslova zvedaly prach ze země a čím dýl Kadavar hráli, tím to bylo intenzivnější. Někdo by je mohl přivést i do Česka. Minimálně fanoušci Queens Of The Stone Age by z toho určitě měli radost.

Rise Against byli na největším pódiu poslední kapelou, která předcházela vystoupení národního bohatství Die Toten Hosen, nabízela se tedy teze, že obrovské davy lidí čekají hlavně na ně a velmi špatně nazvučení punkrockeři z Chicaga jsou jim docela buřt. To by se však nesmělo ukázat, že nejen sborově odzpívané "Hero Of War" nebo "Savior", ale i ukázky z výtečné loňské řadovky "The Black Market" Němce chladné nenechávají. Tim McIlrath v jednu chvíli napočítal na deset circle pitů a zatímco seskakoval k prvním řadám, aby se pozdravil s fanoušky, o pár desítek metrů dál se na hudbu jeho skupiny bavili nadšení příznivci po svém. Ze země totiž prýštila voda a vytvářela tak na povrchu bazén z bláta. Desítky lidí do něj naskákaly šipky a vzájemně se v něm rochnili, zápasili a rozhazovali hrsti plné bláta po okolních postávajících.

Opětovný úprk na Park stage a velké rozčarování. Hozier se ani v čase pro Franka Turnera nekoná, na pódiu řádí Clueso a program se tak vrátil do svého původního rozložení. Vysvětlení nabídne až sprint k poměrně vzdálenému stánku organizátorů, kteří se podělí s informací, že písničkář nevystoupí vůbec. Je totiž nemocný a na poslední chvíli všechny své koncerty zrušil.

Prostor k vyvztekání se nabídnou metalcoristé The Ghost Inside, kteří podle svých slov poprvé hrají v natřískané (a konečně i na ochozech naplněné) aréně. Živelný výstup zpěváka zpestřuje balón, který si s fanoušky v kotli kopou tam a zpátky a jako už tradičně nemůže chybět ani proslulé německé veslování.

Velké zklamání ale přichází s koncertem Marilyna Mansona. Namísto věhlasného pekelníka a jeho zvrácené show pódium patří zmalované trosce se vzhledem oškubaného kuřete, která se s cigaretami zničeným hlasem snaží kázat svá dávná poselství. Taková katastrofa jako nechvalně známý a předčasně ukončený koncert v Brně to sice není, ale tím jak je znát, že vlastně všechno probíhá podle plánu a odehrává se před vámi v podstatě standardní vystoupení, je výsledný dojem ještě smutnější.

Manson se po pódiu motá, plazí se po čtyřech a konec každého ledabyle odprezentovaného songu je následován i dvouminutovou pauzou, během níž se nic neděje. O nějaké agresi nebo vášni vůbec nelze hovořit, Manson je na tom pěvecky tak špatně, že když se rozezní hymnická "mOBSCENE" nebo "Deep Six" z novinky "The Pale Emperor", je problém je v jeho zoufalém podání vůbec rozpoznat.

Lze-li na jeho show vůbec něco pochválit, pak můžeme poukázat na nápadité mikrofony ve tvaru kudly, poměrně obstojný cover "Sweet Dreams (Are Made Of This)" od Eurythmics nebo hlášku "Myslím, že jsem si kvůli vám právě zlomil nohu, Německo, ale stálo to, kurva, za to!", kterou chřadnoucí ikona glam-rocku pronesla poté, co neumětelsky seskočila z pódia za fanoušky a dlouho se ze země nezvedala. Marilyn Manson nakonec koncert dohrál, ale po druhém rozpačitém zážitku je ještě zřejmější, že další peníze z kapes mnoha zklamaných příznivců už znovu neuvidí. Některé umělce je holt lepší poslouchat jen z desek.

Už docela unavené nohy si to tak nakráčely zpátky do arény. Na koncertě Body Count a Ice-Tho byl ale takový kravál, že z toho jednomu začalo dunět v hlavě a tak se priority opět změnily. Fritz Kalkbrenner loni vydal deep housu i soulu dotýkající se desku "Ways Over Water", která je opravdu povedená a lákala tak na příjemný dojezd v poklidnějším rytmu. Jeho set na Park stagei se ale nesl spíše v duchu tvrdého techna a lidmi přecpané prostranství tak spíše vyhánělo pryč. Navíc se začal zvedat vítr a tak se místo plánovaného konce s Asking Alexandria nabízela cesta k lůžku jako vynikající nápad.

Během ní se však poprvé rozezněly zdejší rozhlasy. Prý se blíží bouřka a můžeme se před ní schovat ve zdejším půlkolloseu Congress Hall nebo na fotbalovém stadionu. Po celodenním vyčerpání, kdy sotva stojíte na nohou, se vám balení a přenášení věcí jeví jako neskutečný opruz, sílící déšť, vzpomínka na mordor během Rock For People a stan upoutaný mezi potenciálně padající stromy ale nakonec rozhodly o připojení se k výpravě. Tisíce lidí s batohy a krosnami se tak jako jeden dlouhý had šinuly v dešti do půlkollosea, které se zvenčí zdálo být solidním útočištěm.

To jsme ale ještě nevěděli, že nás do gigantické a jistě i příjemně zateplené budovy nikdo nevpustí. A tak zatímco se uprostřed stavby řadily auta a jejich majitelé v nich postupně usínali, všude kolem se pod malými plechovými stříškami tísnily i s krosnami desítky lidí. Šťastnější z nich přes sebe přetáhli deky, ti ostatní se snažili zahřát a třeba i usnout pomocí tělesného tepla kolemsedících. Autor článku se tak obklopen několika zamilovanými páry opřel o kolo jednoho z automobilů a pozorujíc zdejší pavouky, jak lezou po spících kolezích, čekal, až se bouře přežene.

Asi kolem třetí ráno se několik lidí přemístilo jinam a příležitost lehnout si ve spacáku na asfalt mezi pavouky dostal i pisatel. A zhruba po dalších dvou hodinách útržkovitého spánku přerušovaných houkáním sanitek a vyhráváním "Thunderstuck" od AC/DC z některého z aut nám organizátor prozradil, že bouřka, která na sesterském Rock am Ringu zranila na třicet lidí, pomalu ustupuje a můžeme se vrátit do stanů.

Co se stalo dál, jací byli The Prodigy, Interpol, Slaves, Yellowcard nebo Enter Shikari a proč hromadnou evakuací drama neskončilo, se dozvíte ve třetí a závěrečné reportáži z Rock im Parku, kterou si na musicserveru budete moci přečíst už za pár dní.