Ozzy je opět na koni! A proto jsou obchody, kamenné i internetové, zahlceny jeho deskami, které v remasterovaných reedicích vydává společnost Sony Music. Podobně jako ostatní reedice je i toto doplněno o dvě bonusové skladby, trochu je upravena grafická stránka bookletu, v němž jsou použity jiné fotografie, a je přidáno úvodní slovo od šéfredaktora Kerrangu!, Phila Alexandera.

"No Rest For The Wicked" byla minimálně z jednoho důvodu přelomová deska v sólové kariéře Ozzy Osbourna. Zde se totiž světu poprvé představil kytarista Zakk Wylde, od té doby pravá Ozzyho ruka. S ním přišel nejen člověk naladěný na podobnou vlnu jako zpěvák, ale především excelentní kytarista a skladatel, což potvrdil jednak spoluprací na písních pro Ozzyho, jednak v rámci svých postranních projektů (především ve skupině Zakk Wylde's Black Label Society). "Revolučnost" této desky spočívala také v tom, že jakožto pátý Osbourneův počin byl jeho doposud největším úspěchem (předešlé dvě desky byly vcelku obstojně přijaty, ale až z této se stal rockový hit na obou březích Atlantiku).

Toto album je dnes již legendou a není se čemu divit, protože "No Rest For The Wicked" je prostě po všech stránkách skvěle udělané. Ačkoli je tomu třináct let, od doby, kdy deska poprvé spatřila světlo světa, ani v současnosti nelze říct, že by působila jakkoli zastarale (pouze bicí mají onen typický, lehce synteticky nakřáplý zvuk), ba naopak - je patrné, že od Ozzyho se nejedna mladší partička hodně přiučila. Za vrchol alba považuji tři písně - první "Miracle Man", trojku "Crazy Babies" (o téhle skladbě Ozzy kdesi řekl, že už bohužel neví, na čem zrovna ujížděl, když vznikl text) a předposlední, londonovskou "Demon Alcohol". Poznávacím znamením celého cédéčka jsou nepochybně vokály (koho by to překvapilo, že?) a kytary. Zakk Wylde svého šéfa zaujal hlavně tím, že se nebál kombinovat postupy a zvuk metalových klasik ze sedmdesátých let s nejmodernějšími technikami, a ostatně právě toto jej činí jedním z nejlepších rockových kytaristů i v současnosti. Nedělá mu totiž problém vyseknout "staroušské", mírně pisklavé sólíčko a vzápětí zase bortit sluchové bubínky valivými riffy, jež si později tolik oblíbily nu-metalové partičky.

Rok 1989 se tak ukázal být jedním z Ozzyho nejvydařenějších. Ono totiž nešlo pouze o tuto desku - tehdy se dal Osbourne dohromady opět i s Geezerem Butlerem (hráli spolu v Black Sabbath), což mělo za výsledek nejen společné koncertování, ale také několikaletou studiovou spolupráci. Každopádně, i kdyby se neudobřili, posluchačům by zbyla deska "No Rest For The Wicked", a to je jednoduše nářez.