Tohle měla být nadšená reportáž z Rock im Parku. Jednoho z největších a nejdůležitějších festivalů nejen v Německu, ale i v rámci Evropy. Jak se ale brzy dozvíte, všechno dopadlo úplně jinak a byť se toho povedlo opravdu hodně, jen o chvalozpěvech to tentokrát zcela určitě nebude.

Než se ale pustíme do hodnocení samotného festivalu, měli bychom vysvětlit alespoň základy i pro ty, kteří se v zahraničních festivalových nabídkách příliš neorientují. Jak už jste se mohli dočíst v našem čtyřdílném seriálu reportáží z Rock am Ringu, Rock im Park je jeho mladší dvojče. A zatímco loňské třicáté výročí Rock am Ringu jsme převážně chválili a i nadále jej doporučujeme jako Mekku každého nejen kytarově zaměřeného fanouška, letos dvacetiletý Rock im Park se i přes totožný organizační tým, line-up a termín konání v mnohém liší.

Četli-li jste náš loňský reportážní seriál pozorně, jistě si kladete otázku, proč jsme opět nevyrazili za osvědčenou kvalitou. Důvod je prostý: Rock am Ring se vyprodal rychleji, než si autor článku stihl obstarat lístky a navíc letos změnil místo konání a ze závodního okruhu Nürburgring se přesunul do Mendigu. A jelikož bývá při změně místa konání přirozeně mnoho organizačních much, které se teprve musí vychytat, nabízel se České republice bližší festival v Norimberku smysluplnější volbou. Což brzy potvrdila i zničující bouře s blesky, které na Rock am Ringu udeřily do areálu a zranily víc jak třicet lidí. I přesto ale platí: Nemohli jsme se mýlit víc.

Rock im Park se rozkládá v Norimberském parku, který má rozlohou okolo jedenácti čtverečních kilometrů. A přestože je téměř v centru města, cítíte se uvnitř areálu skoro jako uprostřed lesa. Dvojici gigantických pódií, jednu arénu zhruba o velikosti naší Tipsport Arény a přibližně pětitisícihlavý stan obepínají dlouhé řady stromů, velká jezera, na nichž se můžete projet ve šlapadle, fotbalový stadion a také obrovské půlkoloseum zvané Congress Hall, v němž během druhé světové války pronášel Adolf Hitler své (ne)slavné propagandické proslovy. Je fajn, že na rozdíl třeba od rakouského Novarocku vám proběhnutí se od jednoho pódia ke druhému zabere v případě ničím neblokované cesty kolem pěti minut, cesty ke stanu a zpátky si ale raději dopředu dobře rozmyslete. I v případě, že se na festival dopravíte den před jeho oficiálním začátkem, budou ty nejlepší místa dávno obsazené a tak vám cesta tam a zpět může zabrat klidně i hodinu a půl.

Jakkoli je ale prostředí oku lahodící, hlavním lákadlem je pochopitelně samotný line-up. Megahvězdy jako Foo Fighters, Slipknot, The Prodigy, Die Toten Hosen či Marilyn Manson si zde podávají ruce s nováčky, jakými jsou Slaves, Hozier nebo stále ještě nepříliš profláklí MS MR, jako obvykle nechybí vytoužené comebacky kapel jako L7 nebo Eagles Of Death Metal a pochopitelně dojde i na osvědčené klasiky typu Bastille, Yellowcard, Rise Against, Netsky, Beatsteaks, Papa Roach, While She Sleeps, The Ghost Inside, Enter Shikari nebo Slashe s Mylesem Kennedym a The Conspirators. A to samozřejmě ani zdaleka není všechno.

Vůbec první kapelou ale byli na poslední chvíli přidaní Ruen Brothers. Pop-rocková skupina hodně čerpala ze zlaté éry rockové hudby (došlo i na cover Rolling Stones) a docela jim to šlapalo. Mínusem však byly průměrné hlasy obou hlavních protagonistů, díky nimž se kapele nepodařilo zanechat výraznější stopu.

Ani u nás spíše neznámí Clutch si se svým post-grungem nevysloužili zrovna zápis mezi dvacítku nejlepších, na rozdíl od jejich souputníků z Godsmack, kteří je na tomtéž pódiu vystřídali o chvíli později, jim ale alespoň na dlouhých patnáct minut nevypadl zvuk. Pak už to ale šlo ráz na ráz.

Co si budeme povídat, Eagles Of Death Metal jsou známí hlavně proto, že v nich na bicí hraje Josh Homme. Na Rock im Parku se ale místo frontmana Queens Of The Stone Age za škopky usadil Jeff Friedl a byť zklamání ze strany příznivců pouštního rocku bylo znát, EODM hráli jako z partesu. Za rudými brýlemi a knírem se schovávající zpěvák Jesse Hughes nechává svět čekat na nový materiál už sedm let a návrat na koncertní pódia si vidětelně užíval. Ve vidláckých riflých s kšandami a kovbojských botách na nohou, si pod pražícím sluncem vychutnával ze země stoupající oblaka prachu, která se k jeho hudbě skvěle hodila. Nestárnoucí hity jako "So Easy", "Heart On" nebo šťavnatá "Cherry Cola" samozřejmě nemohly chybět, jakmile ale došlo na ukázku "Complexity" z připravované desky "Zipper Down", nezbývalo než naprázdno polknout. Přátelé, pište si - nové album Eagles Of Death Metal bude událost.

V následujících minutách měla největší stage patřit Hozierovi, který si s hitem "Take Me To Church" z eponymní desky podmanil takřka celou planetu. Namísto něj ale vystoupil původně až na další den plánovaný Frank Turner a jeho skupina The Sleeping Souls. Důvod si osvětlíme v příštím dílu reportáže, podstatné však je, že zajít si na písničkáře míchajícího folk s punkem a rockem byl zatraceně dobrý nápad! Už z dálky byla znát ta obrovská porce entuziasmu, kterou do svých songů dával a jeho smysl pro humor i slušná němčina okouzlily nejednoho z desítek tisíců zdejších hudebních nadšenců. Málokterý ze zdejších interpretů dokázal na své turné k zářiové novince nalákat tolik co on.

Že kapacita areálu těžce nedostačuje, se lidi poprvé přesvědčili při vstupu na zhusta zaplněné prostranství před Park stage během setu Papa Roach. Nu-metalové ikony, které se i přes určitá zaváhaní na albech z přelomu dekády stále těší velké oblibě, odehrály vynikající koncert. Dobře naladěný Jacobby Shaddix jako obvykle předváděl divoké předklony, máchal kolem sebe rukama a vůbec se s chutí pouštěl do všemožných macho póz, mezitím ale stihl pochválit třeba i růžového mohawka jednoho z fanoušků. Ukázky z "F.E.A.R." se střídaly s úspěšnými hity let předchozích, jakmile ale spustil "Last Resort", bral davový zpěv dech. Nezapomenutelný zážitek.

To Bastille tentokrát poprvé vyloženě zklamali. Po výtečném koncertě v SaSaZu i na loňských Colours Of Ostrava už stejné triky tolik nefungovaly a slabý zpěv i repetitivní tanečky v přímém srovnání s ostatními vystupujícími ukázaly, že Dan Smith a jeho skvadra možná nakonec nebudou až tak velkými hvězdami, jak se dřív zdálo. To ostatně potvrdilo i několik novinkových skladeb z chystané studiovky, která opakováním téhož už asi nenadchne ani zdaleka tolik co debut.

Lamb Of God už k nám díky velmi dobře známé kauze se zatčením Randy Blythea asi nepřijedou, z té chvilky, které jsme na jejich koncertě strávili, ale nejvíc utkvělo, jak moc se totožný prostor, kde jste se tísnili na Papa Roach, náhle více jak z poloviny vyprázdnil. Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá: Beatsteaks.

O tom, jak moc je tato punk-rocková parta v Německu populární, jsme vás už informovali při reportáži z pražského koncertu, zcela zaplněný prostor pod největším pódiem ale opět prověřil, že u našich západních sousedů se s největším ohlasem potkávají hlavně domácí interpreti. Avšak pozor - kapela Arnima Teutoburg-Weiße tentokrát ani náhodou nehrála tak euforicky jako v Praze. Na houpavé tanečky a uvolněnou atmosféru mohli norimberští zapomenout, frontman tentokrát daleko více drtil kytaru a prostor dostaly zejména největší hity. Radostný výskok z dřepu při "Let Me In" sice nechyběl ani tady, ale třeba taková "Cut Off The Top" nebyla provázaná s "Automatic" tak jako v Lucerna Music Baru a celkově šlo z jejich strany spíše o rutinní, byť stále velmi dobrý koncert. Za pozornost ale určitě stojí následující statistika: Festivalový set z Rock im Parku: osmnáct písní, plnohodnotný koncert v Polsku: pětadvacet kousků, Berlín: šestavacet songů, Praha: čtyřiatřicet skladeb! Super, ne?

A zatímco vedle se plameny obklopení metalcoristé Parkway Drive střídali s In Flames a Motörhead a v Alternaareně se předváděli Modestep, dlouhým molem ve tvaru písmene T a velkou obrazovkou vylepšená Zeppelin stage už se chystala na Foo Fighters. Pětice hudebníků na ni doslova vběhla a fanoušci se už jen z pohledu na ně mohli zbláznit radostí. Tolik rockových ikon pohromadě: Pat Smear. Chris Shiflet. Taylor Hawkins. Nate Mendel. A samozřejmě věčně přežvykující Dave Grohl. A ty hity! "Everlong", "Monkey Wrench", "The Pretender", "Long Road To Ruin", "Learn To Fly"... Co písnička, to kus rockové historie. Absolutní extáze.

Foo Fighters hráli každý song jako králové, snad úplně všechny doplnili tu delším sólem, tu vygradovaným závěrem, pokaždé ale nechybělo obrovské emoční vypětí, které Dave Grohl do svého přednesu dával. A přestože se během více než dvou a půl hodin ani jednou nenapil, zpíval ještě mnohem lépe, než jak ho známe z desek. Z dosud poslední "Sonic Highways" zazněly bohužel pouhé tři kousky, ale i když by bylo překrásné slyšet naživo i smyčci vyexponovanou nádheru "I Am A River", tak jak "Something From Nothing", tak "Outside" a "Congregation", byly ozdobou na krásně seskládaném setlistu, v němž si to své musel najít snad každý.

Patříte-li mezi příznivce skupiny ze Seattlu, pak jistě víte, jaký postoj zachovávají k současnému trendu přeplácaných show, digitálu nebo třeba playbacku. Jejich koncert byl důkazem, že k jásajícímu potlesku nic takového nepotřebujete. Stačilo, aby si Grohl vybral z prvních řad jednoho drzouna a začal mu během "Big Me" laškovně šeptat sladká slovíčka z pódia. Na papír se podobné vtípky přenášejí jen ztěží, ale z chvilkového "vzplanutí" těch dvou jsme byli odrovnaní úplně všichni. Ten člověk má tak obrovské charisma, že mu stačilo jen správně pozvednout obočí a desetitisíce lidí se smíchy kácely v pase.

K jednomu pódiovému kouzlu ale přece jen došlo. Asi v půlce koncertu všechna světla zhasla a Grohl se vydal na konec mola, kde jen s několika reflektory namířenými na jeho akustickou kytaru odehrál za pomocí bezpočtu fanoušků "My Hero". Po ní navázal neméně naléhavou "Times Like These", když tu se uprostřed písně rozvítila světla a v půlce mola se zničehonic objevila kompletní sestava i se svými nástroji a na zjevivším-se kruhovém minipódiu dohrála singl z desky "One By One" až do konce. A nejen ten. Otočné pódium náhle měnilo směry a na každou stranu publika tak připadl jeden z coverů. Tím asi vůbec nejatraktivnějším byl "Under Pressure", v němž se partu Freddieho Mercuryho ujal Taylor Hawkins, zatímco Davida Bowieho suploval sám Grohl. Fanoušci Queen by možná protestovali, ale i když to vokálně nebylo úplně dokonalé, svůj účel - pobavit a složit poctu umělcům, kteří inspirovali samotné Foo Fighters, to splnilo.

Úplný závěr špičkového vystoupení patřil "Best Of You", bez nadsázky jedné z nejlepších rockových písní všech dob. Ctění čtenáři snad odpustí to výrazivo, ale: Sakra, to bylo něco... Inu, jsou koncerty, o nichž víte, že si je budete pamatovat celý život. A Foo Fighters takový odehráli. Po fenomenálním vystoupení na rakouském FM4 Frequency 2011 tak Dave Grohl znovu potvrdil, že není jen tím věčně vtipným a ve správnou chvíli glosujícím poctivcem a špičkovým muzikantem, jak nám jej často předhazují média. Kdepak. Je ještě mnohem lepší.

Dalo-li se o uplynulých minutách říct, že naplnily srdce tisíců fanoušků, pak ty následující je bez milosti trhaly vejpůl. Po šesti letech se navrátivší Slipknot opanovali druhé největší pódium festivalu a jejich ďábelská scéna vyzdobená jako při zvráceném štědrovečerním večeru, se pro davy metalových nadšenců měla stát dočasným oltářem. Místní ochranka na to ale měla jiný názor a tak se stovky, možná i tisíce natěšených fanoušků dostaly do střetu u vchodu na údajně příliš zaplněné prostranství před Park stageí. Trochu paradoxně tak došlo k situaci, kdy dav na sebe namačkaných, naštvaných a tlačících se lidí, které ochranka zadržovala, byl daleko nebezpečnější než situace, kdy by se tito lidé dostali dovnitř.

Naštvaní fanoušci, kteří si poctivě koupili lístky a těšili se na hlavní hvězdu programu, se zničehonic dostali do situace, kdy to vypadalo, že z koncertu svých oblíbenců přes zhusta vysázené stromy vedle vchodů nic neuvidí. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Strhla se rvačka. Rychlé záběry na kolem sebe rukama máchající Němce střídaly pohledy na plastové kelímky s pivem letící na hlavy ochranky. Zdejší velitel security cosi hulákal do vysílačky a vykřikoval, že nikoho dalšího už na Slipknot nepustí. Na plac přibíhaly policejní posily a chytáním vznětlivých fanoušků pod krkem odrazovaly další lidi od kladení odporu. Díky tomu se situace na chvíli uklidnila, vzteklé pokřiky však neustály. Kdo se však těšil na živé provedení "Psychosocial", "The Devil In I" či "Wait And Bleed", tomu ten den zůstaly oči pro pláč. Někteří to po dramatické situaci vzdali a smířili se s tím, že Slipknot letos neuvidí. Jiní, včetně pisatele, se snažili zaujmout místo na lavičkách v pískem vystlaném baru za plotem a alespoň útržky koncertu si užít. Když byl koncert asi v polovině, ochranka konečně začala pouštět lidi dovnitř.

Dostat se zase do správné nálady bylo z počátku trochu problém, už rozpaření Němci ale odmítali, aby se lidi kolem nich jen tak pohupovali na špičkách a nasávali agresivní plivance Coreyho Taylora a tak do vás strkali dokud jste se k nim nepřidáli. Devítihlavá saň mezitím řádila mezi plameny, dvojice bubeníků se na plošinách zvedala nahoru a dolů a do kotlů mlátila něčím, co z dálky připomínalo baseballové pálky. Alespoň že se ten vztek na organizační tým s hity jako "Before I Forget", "Duality" nebo skupinovým výskokem z dřepu doplněné "Spit It Out" dařilo dostat z těla ven. Show to byla skvělá, maskovaní hudebníci předváděli vynikající výkon, jen ten konec přišel nějak brzy. Jakkoli byl tedy asi půlhodinový set výživný, nepříjemná pachuť z toho, o kolik to všechno mohlo být lepší, kdyby nedošlo ke komplikacím s kapacitou, zůstala.

U nás velmi populární drum 'n' bassový producent Netsky páteční program uzavřel. Jeho živá show se od té na loňském Rock For People příliš nelišila, jen byl všechno takové euforičtější. Alternaareně jeho muzika slušela a hodně tomu pomohl i skvělý MC, který hecoval, kdy má a hlavně nevyprávěl úplné hlouposti. A tak když chtěl po lidech, aby pro následující song objali své protějšky, udělali to. "Puppy", "Love Has Gone", "Come Alive"... však to znáte. K tomu úžasná laserová show a nadšení lidi dolující poslední zbytky energie ze svého těla, jen aby mohli naplno tančit... Skvělá tečka.

Páteční večer byl na Rock Im Parku plný emocí a velkých zážitků. O mnoho chudší však nebyla ani sobota, kdy se v prostorách Norimberského parku představili například Marilyn Manson, Rise Against, MS MR, Jamie T, Die Toten Hosen, Broilers, Mighty Oaks nebo A Day To Remember. O nich ale až v reportáži z druhého dne, kterou si na musicserveru budete moct přečíst už brzy.