Singl vydaný v září 2013 skrze Bandcamp se stal v Hozierově domovském Irsku malou senzací, když chytrou metaforou zamaskoval, co vše je v něm skryté. Temně znějící písnička míchající indie rock s r'n'b, blues a působivě soulovým vokálem ve stylu Sama Smithe je totiž kromě alegoricky zakamuflovaného lovesongu o sexuální touze také otevřenou kritikou katolické církve a různých organizací, které se snaží násilnými způsoby potlačovat homosexualitu ve společnosti. Když k ní pak Andrew Hozier-Byrne nechal natočit příznačně černobílý klip s líbajícími se muži, které tito fanatici pronásledují a nakonec jednoho z nich ukopou, vytvořil tím v silně věřícím Irsku takovou kontroverzi, že známost "Take Me To Church" začala překračovat hranice. A když si letos v létě zpěváka pozval do své show i David Letterman a výrobci sluchátek Beats By Dre si jeho písničku do své reklamy s LeBronem Jamesem zvolili jako podkres, singl začal bodovat i v Americe. A to až tak, že kromě nedávného druhého místa v komerčně nejdůležitější hitparádě zeměkoule získal i nominaci na Grammy v kategorii Song Of The Year. Pozoruhodný start kariéry, nemyslíte?

Když však říkáme A, měli bychom dodat také B. Hozier totiž není žádný nováček, který nahoru vyletěl jen díky virálnímu úspěchu a kontroverznímu tématu. Momentálně čtyřiadvacetiletý Ir na sobě totiž makal bezmála celou dekádu. S muzikou začal v patnácti, a když pochopil, že ve svém domovském městečku Bray to ani po absolvování konzervatoře na nějakou závratnou kariéru nevypadá, přihlásil se na dublinskou Trinity College. Na univerzitě sice dlouho nevydržel, díky jeho hlubokému hlasu se mu ale podařilo stát se členem univerzitní Trinity Orchestra. Hlavně se ale mezi lety 2008 - 2012 stal součástí formace Anúna, chorálové skupiny s keltskými prvky, která jej vzala na turné třeba do Norska nebo Nizozemí.

Při poslechu Anúny lze také najít kořeny jeho unikátního mixu žánrů, kdy se v sobě mísí indie rock, soul či blues, naleznete zde ale i prvky popu, r'n'b a ryzího písničkářství. Není divu, že Hozier bývá často označován jako chybějící mezičlánek na cestě od Van Morrisona přes Jeffa Buckleyho až po Bon Iver a London Grammar. Nejpalčivější otázkou však zůstává, zda od něj můžeme v budoucnu čekat i další úspěšné skladby jako "Take Me To Church", nebo jej můžeme rovnou označit za one-hit wonder. Zde je odpověď složitější.

Na jednu stranu zde máme eponymní album, které má i přes přepálenou stopáž silného materiálu dostatek. Převážně ponuré, depresivní a místy až morbidní texty o lásce se potkávají s podobně laděnou a spíše komorněji zaměřenou hudbou, která až na pár výjimek dodržuje náladu úspěšného singlu a nabízí mnoho možných následovníků. Rytmičtější "Angel Of Small Death And The Codeine Scene", kytarová "Jackie And Wilson" se zasekávanou melodií nebo třeba neskrývaně optimističtější "Something New" budiž dobrými příklady. Chytlavé jsou tak akorát, zároveň se ale nepodbízejí a stejně jako zbytek alba fungují nejlépe až po půlnoci. Povedl se i duet "In A Week" s Karen Cowley nebo skoro zombie hymna "It Will Come Back".

Hozier už však před vydáním alba stihl pár singlů vypustit a jak "Arsonist’s Lullaby", tak "Sedated" a "From Eden" se až na Austrálii nikde výrazněji neprosadily. Důvody můžeme hledat ve slabší propagaci ze strany labelu, chybějící kontroverzi nebo jen špatném načasování (až na líbeznou "From Eden" byly všechny singly vypuštěny ještě před vydáním alba a mezinárodním úspěchem pilotu, základna potenciálních posluchačů proto nebyla tak široká jako nyní). Faktem ale je, že samotná nahrávka ani zdaleka nezaujala tolik kupujících jako nepřeslechnutelný singl. V Americe sice byla druhá, do obchodů si pro ni však v prvním týdnu přišlo jen 58 tisíc kupujících. V rozhovorech spíše introvertně a přemýšlivě působící interpret navíc příliš nepracuje s nezbytnou sebeprezentací, jeho tvář tak zatím příliš známá není.

To vše může ve výsledku způsobit, že i přes ucelený a kvalitativně vyvážený debut se žádná další píseň z Hozierovy dílny neprosadí a zpěvák se po rychlém nástupu popularity vrátí k nezávislejší tvorbě a životu písničkáře, který místo televizních show objíždí jeden festival za druhým (v příštím roce jej můžete vidět třeba na německém Rock am Ringu). Otázkou je, zda lze muzikantský život bez povrchních pozlátek brát jako prohru.