Spojení AG Fleku a Hradišťanu připomíná ďábla a svěcenou vodu. Funguje výborně

Často se říká, že protiklady se přitahují. Větší protipól mezi hudebním stylem cimbálu a bigbítu těžko hledat. Zatímco jedním z určujících prvků cimbálové muziky je křehkost a zpěvnost, k rocku patří hlavně decibely a důraz na rytmiku. Styčné plochy obou stylů pak lze hledat například v melodičnosti a energii.

Potvrdit toto tvrzení se pokusili už před více než dvaceti lety pánové Vlasta Redl a Jiří Pavlica. Spolu se svými kapelami AG Flek a Hradišťan se pustili do projektu, který nemá v našich končinách obdoby. Riziko, že to může skončit fiaskem, bylo tehdy velké, ale obě osobnosti jsou natolik inteligentní, vzdělané a talentované, že se rozhodly ho podstoupit a zkusit něco netradičního a neobvyklého. A povedlo se.

V některých písních zde cimbál i rock kráčejí vedle sebe ruku v ruce. Jsou zde však i skladby, ve kterých se nejen kříží, či dokonce padají pod nohy, ale proplétají. "Vandrovali hudci" je podána tak křehce, jemně, svým způsobem je to ale smutná lidovka, proto ke konci začne zlověstně hřmět elektrická kytara a bublat bicí, na samotný závěr se ale vše zase zklidní, jako by bylo po bouři. Následující "Vracaja sa dom" ukazuje Vlastu Redla, kterak se v tradiční pozici bohéma popasoval s vlastní úpravou díla Josefa Kainara.

Redl sám přispěl několika ryze autorskými písněmi, z nichž se hned otevírací "Husličky" staly postupem času součástí zpěvníků pro základní školy a dodnes zní z mnoha moravských sklípků. Jiří Pavlica pak měl na starosti především úpravy lidových písní, i když také zde byl nepochybný Redlův přínos.

Song "Gajdošku s gajdama" byl nahrán ve verzi, jako by byl zpíván za ranního kuropění, když mládenci řádně ovínění stěží opouštějí prostory vinného sklípku, držíce v rukou poloprázdné demižony. K "Bečvě" je však velmi obtížné si hledat cestu. Píseň není příliš melodická a textově je krkolomá. I když je součástí Redlova výběru "Pecky téměř všecky", hitový potenciál rozhodně nemá.

To jsou ale detaily jinak povedeného celku. Nesahají ani po kotníky skrytému skvostu desky, skladbě "Smrti". Dalším vrcholem je působení Alice Holubové. Pod celým dílem se skví jména Vlasty Redla a Jiřího Pavlici, kteří na něm odvedli největší penzum práce a nejvíc se o něj zasloužili. Tím třetím stěžejním bodem je však právě nadpozemský výkon této zpěvanky Hradišťanu. Její hlas se nad melodiemi nádherně nese, jak lehký vánek nad rozkvetlou loukou. Duet s Redlem "Holúbek a holubička" sedí oběma naprosto perfektně, včetně výtečně napsaného a zazpívaného dvojhlasu.

Je dobře, že dnes prakticky nesehnatelná deska znovu vyšla, a mohla se tak připomenout i posluchačům, kteří třeba před jedenadvaceti lety ještě nebyli na světě. Záznam dostal nový remasterovaný zvuk, obal novou grafickou úpravu. Jediná lehká výtka může mířit k tomu, že by v bookletu mohlo být napsáno něco o vzniku nahrávky, vzpomínky obou hlavních protagonistů by jistě nikoho nerušily.

Stejně jako u skvělé poslední řadovky Hradišťanu "Vteřiny křehké" i zde platí, že album není vhodné do práce nebo do auta. Není to spotřební muzika. Nejlépe se vychutná soustředěným poslechem. Na tomto stříbrném kotoučku nedošlo mezi tak rozdílnými hudebními styly k tvrdé srážce, která by dílo poslala do horoucích pekel. Je zde jasně cítit souznění, lehkost, s jakou nahrávka vznikala. A navíc jsou v písních slyšet i odlesky a odrazy dalších hudebních stylů. Výsledek přesto není gulášem, ale chodem té nejvyhlášenější receptury. Když se sejdou dva pánové, kteří dokážou potlačit svá ega ve prospěch celku, není jim cizí slovo vyváženost a kompromis, je radost i tato netradiční stylová spojení poslouchat. Kéž by tato kolekce nebyla jedinou a Redl s Pavlicou začali přemýšlet i o její následovnici.