Přes nepochybný talent a úspěch u kritiky se prvnímu albu amerických Hop Along nepodařilo udělat na nezávislé scéně pořádnou díru do světa. Kapela, která kombinuje prvky popu, rocku, punku a folku, vyprodukovala kvalitní počin, kterému vévodil zpěvaččin hlas, ale ve zvláštní směsici žánrů se pocit z kvalitního poslechu posunul někam do ztracena. Možná i proto se hudebníci rozhodli podepsat smlouvu s labelem Saddle Creek (Bright Eyes, Cursive) a domluvit si spolupráci s producentem Johnem Agnellem, který se zavřel do studia i se slavnými Sonic Youth.

Většinou se nesluší vyzdvihovat některé členy skupiny nad ostatní, ale v případě Hop Along to jinak nelze. Zpěvačka a kytaristka Frances Quilan má zajímavý hlas, kterému dala v "Painted Shut" opět spoustu prostoru, aby vynikl v různých polohách. Charakteristické je střídání jemných pasáží s těmi ostrými, kdy její barva řeže do živého a vytváří samotnou atmosféru a melodickou linku písní, přičemž její spoluhráči, v klasickém složení kytara, baskytara, bicí, hrají většinou pouze vhodně doplňující kompars.

"Painted Shut" se oproti prvnímu albu žánrově zklidnilo a poslechu to rozhodně pomáhá. Emocí rozhodně neubylo jak v projevu, tak v textech, celek však působí uceleně a je naladěný na jednu vlnu. Skladatelka přemýšlí o životě a své myšlenky chce i se svým osobitým prožitkem podat člověku na druhé straně, přičemž se nechytá velkých témat a klišé. Její pocit z filadelfského baru je uvěřitelný.

"I call you enemy
Cause I am afraid of,
What you could call me
The world s gotten so small and
Embarassing."

"Waitress."

Kromě již zmíněné "Waitress" se zdají být nejsilnějšími momenty úvodní "The Knock" a "Texas Funeral", které jsou po hudební stránce nejzdařilejší a mají nejpřímější tah na branku. Jinak se však jedná o jednu z nejvyrovnanějších rockových desek poslední doby. "Painted Shut" nemá hluché momenty, což by mohly leda závidět nejen letošní novinky velikánů Death Cab For Cutie ("Kintsugi") a Modest Mouse ("Strangers to Ourselves").

Vypravěčství ženy, z jejíhož hlasu je slyšet neskutečná energie, radost ze života, ale i zranitelnost, činí toto album výjimečným. Hop Along nejsou hitmakeři, jejich písničky není jednoduché si broukat a zapamatovat, melodie a riffy se samy o sobě mohou zdát na poměry kytarových kapel průměrné, ale celkovému projevu nechybí charisma. Naopak. A v dnešní nepřehledné směsici indie-rockových kapel se to jeví jako ten nejdůležitější faktor. Frances se má opět od čeho odrážet.