Už v nedávné recenzi devatenácté studiovky Scorpions "Return To Forever" jsem zmiňoval, že rockoví dinosauři chtěli už před několika lety ukončit kariéru, nazout papuče, zapálit dýmku, sednout si do houpacího křesla a spokojeně užívat důchodu. Znovu se však potvrdilo, že muzika (a rocková obzvlášť) je v tomto ohledu nevyzpytatelná.

Album "Return To Forever" obsahovalo písně napsané původně v osmdesátých letech. Přesto se kapele poměrně povedlo a Meine a spol. v sobě vyštrachali další zásoby sil na světové turné, které navíc spojili s oslavou padesáti let na scéně. Šňůru odstartovali před týdnem v Číně (viz vlevo foto z Velké čínské zdi) a pro českou zastávku si tentokrát vybrali Pardubice. Udělali dobře. V Praze vystupovali před pěti lety a naše hlavní město žije v současnosti hlavně hokejem. Navíc množství kulturních akcí (včetně těch s největšími světovými hvězdami) je v naší metropoli natolik enormní, že tamní kulturychtivé obyvatelstvo musí být jednoduše přesyceno.

Pardubice nikoliv. Tipsport arena se zaplnila jedenácti a půl tisíci diváky až po okraj a po tradiční čekací čtvrthodince celý program doslova odpálil otvírák aktuální desky "Going Out Of The Bang". Na skladbě setlistu bylo patrné, že si s ním kapela opravdu pohrála. Velký důraz v něm kladla na sedmdesátá léta. Tempo tak zpočátku nebylo zcela závratné, spíš valivé a důrazné, což se nejvíc projevilo u písně "Is There Anybody Out There" a instrumentálky "Coast The Coast".

Program byl vůbec hodně protkán instrumentálními vložkami, které zpočátku mohly až trošku uspávat, nakonec však začaly bavit. Především největší showman z party, bubeník James Kottak. Ten strhával publikum svým výkonem už od začátku a bylo by zajímavé vidět, jak vypadalo okolí jeho bicí soupravy krátce po koncertě. Kolik se kolem ní asi válelo vysvlečených propocených triček, poházených paliček a rozlitého piva?

Ostatní však moc nezaostávali. Matthias Jabs si zařádil v "Delicate Dance", Rudolf Schenker si znovu nechal ke kytaře připevnit výfuk, který byl k závěru stále více třeba. Ale ještě před závěrečnou gradací jsme slyšeli hned dvě medley. První průřez repertoárem uctil sedmdesátá léta, byl tvořen z méně známých písní, druhý pak byl akustický. Romantické, křehké a klasické hity v něm doplnil bonbonek z letošní fošny "Eye Of The Storm". Jednalo se o první vrchol večera. Druhým bylo již zmíněné Kottakovo sólo, a hlavně blížící se závěr, kdy se stále více zrychlovalo a přitvrzovalo.

Úžasná byla v tomto směru pecka "Dynamite", heavy metal jako vyšitý, podaný s takovou energií a nábojem, jako by pánům po šedesátce bylo o třicet míň. Jistě, třeba Klaus Meine už nelétá po pódiu jako ztřeštěný, nevyzpívá veškeré vysoké party jako dřív, ale kapela kolem mu velmi pomáhala svými sbory i všudypřítomnou energií.

Publikum je za to stále více oceňovalo. Na začátku, při méně známých písních, to vypadalo trochu na fiasko, lidé v předních řadách místo tleskání drželi v rukou mobily a natáčeli si videa (kdy už diváci pochopí, že nemá smysl si na úkor vlastních požitků točit nekvalitní záznamy?), postupem času se však chytli a vytvořili pořádný rockový kotel. V průběhu největšího hitu "Wind Of Change" si Klaus Meine vypůjčil velkou českou vlajku, čímž si fanoušky definitivně získal na svou stranu.

Česky se nesnažil mluvit jen frontman. Jeho "Pardubičeee" byly v porovnání s již zmiňovaným Kottakem chabé. Ten si několikrát stoupl na bicí (pravda, jednou zavrávoral tak, že málem spadl ze svého vyvýšeného podstavce dolů), rozdával úsměvy, filigránská gesta a provokace na všechny strany.

Nálada byla výborná, kapela šlapala jako zamlada, a celkový dojem z vystoupení tak nemůže být jiný než pozitivní. Scorpions snad nestárnou.