Oslavovaná i zatracovaná generace Y. Potomci s neomezenými možnostmi a ambicemi, s nimiž míří na úplně jiné mety než jejich rodiče. Nevázaní jedinci obklopení informačními technologiemi, s chutí cestovat a objevovat svět, který ještě nikdy nebyl otevřenější. Na straně druhé ale velké děti, které marně hledají své místo v životě. Přes nadbytek příležitostí trpí paralýzou pro jednu z nich se rozhodnout, a tak mnohdy jen nečinně čekají nebo raději nedělají vůbec nic. Do spousty věci skáčou po hlavě a od všeho zase utíkají. V jádru strašně nešťastní a osamělí jedinci, po nichž si toho dnešní doba žádá jednoduše až příliš mnoho.

Proč podobný úvod? Navázat má na skutečnost, že přesně pro takové pokolení, konkrétně pro jeho nezvedenější část, nahrála americká muzikantka Colleen Green své nové album. "I Want To Grow Up" je osobní výpověď ztracené ovečky s ypsilon v DNA šroubovici. Green to možná neměla v plánu. Nebylo jejím záměrem pasovat se do role generačního mluvčího. Kolekce deseti skladeb nicméně svou nenucenou upřímností posluchače důvěrně oslovuje a třicetiletá hudebnice vyjadřuje pocity, s nimiž se minimálně na jednom místě dokážou ztotožnit snad všichni po dvacítce.

Jako správný potomek kytarové éry v poslední dekádě minulého století využívá deska k šíření svých nakažlivých vibrací chytře namíchanou kombinaci bublegummového pop punku a otupělého grunge. Tohle vypadá přitažlivě už jenom napsané a můžete si být jistí, že skvěle to i zní. Tématicky si ji můžete zařadit vedle "Sometimes I Sit And Think, And Sometimes I Just Sit" Australanky Courtney Barnett, s výjimkou, že není tak ukecaná, což je pochopitelné. Aplikované hudební struktury si na množství proslovů a kliček taky nikdy nepotrpěly.

Tracklist načíná titulní song a problém číslo jedna, prvopočátek celého trápení přestárlého teenagera. "Chci vyrůst, opravdu chci," dušuje se Green v epitafu vlastní nevyrovnanosti a vyjmenovává důvody, proč ji být nedospělou už nebaví. Nevyzrálost, nuda, žádná kontrola, egocentrismus - to všechno jsou temné stránky, které s sebou táhne ještě z let náctiletých. A hlavně by už chtěla být zodpovědná! "Opravdu chci!" znovu ujišťuje všechny pochybující.

Jako celé album, také tato dospělácká přísaha je samozřejmě více než závazným prohlášením spíše sebeironickým zhodnocením vlastní osoby. Nadhled interpretka dokazuje i v další "TV", lovesongu věnovaném milované bedýnce, která nikdy nezklame a jako nejlepší kámoš tu pro vás vždy je. Zpěvačka je skutečně dítkem své epochy. Problém číslo dva a nemožnost udržet pozornost v "Pay Attention" platí v době velkého informačního boomu a sociálních sítí dvakrát tolik. A když má potíže s koncentrací ona, tak je bude mít i posluchač, nejspíš si řekla Green a rozptyluje ho více hlasy najednou.

Problém číslo tři je nastíněn v "Things That Are Bad For Me (Part I)". Vtipná glosa špatné životosprávy, s níž se musí rozhodně už něco udělat, se dočkává pořádně kruté odezvy v následující "Things That Are Bad For Me (Part II)". Lehkovážně kytary ztěžkly, zvolnily v tempu a Colleen jejich ladění přizvukuje: "Vážně se teď potřebuju pořádně ztřískat." Odvážná předsevzetí jsou ve stínu nepříznivých životních okolností v nenávratnu a zůstal jenom pocit zrušit se a zapomenout na svět okolo. Kdo z víkendových pařmenů by takové ambivalentní pocity neznal?

Na temnější strunu hraje také "Deeper Than Love", šestiminutová óda o úskalích lásky a další problém - syndrom singles a neschopnost najít si vhodný protějšek. "Zemřu dřív, než se stačím vdát? A jsem vůbec vdávací typ? Jak ti můžu dát svůj život, když vím, že jednou zemřeš?" Za zvuku vířící elektrické kytary interpretka sděluje své nejniternější pocity a opět přesně míří na posluchačovy vlastní myšlenky. "Jsem hrozná a nudná a blbá a otravná, a jak mě jednou poznáš, už mě nikdy nebudeš znovu milovat," strachuje se dál a přiznává, že je to právě přílišná blízkost druhého člověka, které se děsí.

Přesto nahrávka končí pozitivně a tedy i nadějně pro všechny s diagnózou věčného dítěte. Po více jak třiceti minutách sebezpytování, odhalování svých hříchů a slibů k polepšení nakonec Colleen Green lakonicky vzkazuje: "Můžu si dělat, co chci!" A nelze jinak než ji k tomu dát požehnání. Byla by totiž škoda, kdyby tahle znuděná a věčně zhulená holka s kytarou vyrostla.