Nadějně vypadá budoucnost The Libertines. Peter Doherty ukončil (snad už zdařilou a definitivní) odvykačku v Thajsku, spory mezi ním a Carlem Barâtem jsou (snad už napořád) urovnány a na pódia se formace vrátila už loni, s množstvím naplánovaných dat pro rok letošní. T In The Park, Reading, Leeds - to všechno jsou zatím festivaly, které očekávají návrat indierockových velikánů a na své plakáty si je píšou největším písmem, jako hlavní lákadla svátků hudby.

To ovšem není jedinou vodou na mlýn radosti příznivců kapely. Pomalu by se mělo pracovat také na nové desce, jež by ráda prolomila nečinnost panující od roku 2004 a načala třetí studiovou kapitolu. Při troše štěstí by se na výsledném počinu mohl producentsky podílet Noel Gallagher. Vše má ale svůj čas. Zatím se společně s Dohertym v klidu prodýchávejme jeho prvními dny na svobodě a radujme se čistě z faktu, že jsou kluci opět spolu. A pověstného ticha před bouří si užívejme především z důvodu, že vůbec není nehlučné a kromě nádherné vzpomínky Petea na Amy Winehouse nám přineslo třeba tohle pořádně naostřené, anglickou krví a potem i slzami z tuhé bitvy pokřtěné album Carla Barâta a skupiny The Jackels "Let It Reign".

Carl je z ústřední dvojky The Libertines obecně považován za toho rozumnějšího a čistšího. Také jeho životopis je ale náležitě divoký a chlubit se kupříkladu může nezdařeným pokusem o sebevraždu, když se v roce 2003 chtěl upít k smrti. Alkohol jako prostředek umlčující věrnou přítelkyni depresi využíval rovněž v letech následujících a teprve před dvěma roky se naučil svou nevyrovnanou duši lépe zvládat. Napomohla mu k tomu meditace. A dostatečnou odvahu mu jistě dodala i hudba sama.

"We are not afraid of anyone! I defy anyone to tell me I am wrong," staví se frackovitě tváří v tvář svým démonům a do boje se snaží vyburcovat taky posluchače. Energií nebezpečně napěchovaná "Victory Gin" je přesně ten typ hymnického songu, který si zpíváte, i když jste ho nikdy předtím neslyšeli. Do pozvolnějšího reggae tempa, jež však neztrácí nic ze své ráznosti, se hudebník pouští v "Glory Days", kde na vás číhá nejenom odkaz The Clash, ale i samotné charisma Joeyho Strummera v hlase Carla Barâta.

Úcta k minulosti je formulována i skrze pohled do alternativní budoucnosti, do "dne, kdy se vzbudíte a zjistíte, že všichni vaši hrdinové jsou mrtví" v "Summer In The Trenches". Se slovy "už nemůžeš utéct, je to teď, nebo nikdy" zase přichází "Storm Is Coming", další proklamace neohroženosti a konečného postavení se nevyhnutelnému osudu, která se vám podbízí kombinací jednoduchých, zato pekelně chytlavých riffů. I po největší bouři totiž vždy přichází slunce, nebo v případě "Let It Rain" alespoň milosrdný déšť, jenž smývá všechnu bolest a všechny útrapy, jimiž si hlavní protagonista desky musel projít.

Jistě. Na několika místech tracklistu to na vás Barât společně s The Jackels zkouší možná až moc prověřenými kytarovými vzorci. Všechno ale vyvažuje dravý a syrový zvuk, který mu procházel už s Dirty Pretty Things, a všudypřítomný duch anglického rock'n'rollu, který je nesmrtelný.