Vydávat bilanční album se sbírkou všech singlů už po třetí velké desce a po sedmi letech od debutu je asi trochu předčasné. Anglická skupina The Bluetones to nicméně udělala a navrch přidala čtyři nové kousky s vročením 2002. "The Singles" není špatná deska, ale její poslech ukazuje, že kapela měla ještě pár let počkat po dalším řadovém albu. I když, možná je to jedno - "The Singles" zní jako deska nahraná v průběhu pár měsíců, nějaký dynamický vývoj na ní nelze zaznamenat. The Bluetones dnes znějí pořád stejně jako ve vrcholné éře britpopu.

Britpop... Tahle nepříliš přesná škatulka, co sloužila především médiím pro rozpoutání takzvané války Blur vs. Oasis, budiž i škatulkou, do níž čistě kvůli zjednodušení hodíme i The Bluetones. Oni ostatně svého času byli i předskokani Oasis, než se stali hvězdami svých vlastních koncertů a větších britských festivalů. Ale k tomu, aby se zbavili věčného srovnávání se Stone Roses a aby se vznesli až do výšin ostrovní hudby, jim pořád něco schází - drzost Oasis, nápaditost Blur, experimenty Radiohead. Jako by jim v odlepení od země bránila olověná vesta průměrnosti. Řečeno fotbalovou terminologií (protože chlapci z The Bluetones jsou pochopitelně vášnivými fanoušky kopané), postrádají větší tah na branku. Jsou to obstojní muzikanti, v lepších okamžicích se i u nich zajiskří a vznikne přímo hitová písnička, třeba "If..." zakončená skvělým stadiónovým popěvkem, příjemná největší jejich hitovka "Slight Return", rocková "4-Day Weekend" i nová skladba "After Hours" opatřená výborným videoklipem.

"The Singles" je sbírkou slušných písniček, které by ovšem mohly být ještě lepší. K dosažení statutu velkých hvězd by museli The Bluetones přijít s něčím opravdu bombastickým. Potřebovali by velký hit, více údernosti a drzosti. Možná by uspěli díky většímu využití sarkasmu a chytrosti, jež nesporně ve svých hlavách mají. Jen to dostat do hudby.