Seveřané nás nemají rádi. Zatímco přehlásku ö na české klávesnici zvládnete, a Björk a Röyksopp tak za jejich umělecká jména vynadat nemusíte, s ø to je složitější. Robyn, Icona Pop, Lykke Li nebo Tove Lo zvládly nepoužít speciální písmenka, ale Karen Marie Ørsted, bývalá punkerka, prostě nemohla vystupovat třeba jako Karen. Radši se rozhodla zkombinovat své iniciály do MØ, což znamená v dánštině panna a vyslovuje se to podobně jako anglické citoslovce krávy. Proto při hledání či zmiňování její tvorby musíte přepínat do anglické klávesnice a mačkat ALT+0216 či donekonečna používat CTRL+C a CTRL+V.

A heslo copy&paste se možná někomu vybaví i při poslechu samotné hudby. Co to je za kopírku Lorde, Lany Del Rey, Lykke Li? MØ může jakoukoliv z nich připomínat, je však tak osobitá a jiná, že bližší poslech srovnání vyvrátí. Paradoxně však "No Mythologies To Follow" svými střídavě hravými a melancholickými melodiemi a zvukovou bankou připomíná něco mnohem staršího... Mattafix. Po skoro dekádě vyšla taková ženská verze "Signs Of A Struggle".

MØ a její producent Ronni Vindahl, se kterým dali desku společně skladatelsky i produkčně dokupy (čímž by kopírovala příběh "Pure Heroine" Lorde) přitom tuto inspiraci nezmiňují. Každopádně nasamplované kytary s až africkými melodiemi, bicí nastřílené na padech, klingátka a synťáky mi Mattafix okamžitě připomněly.

Konec ale srovnání. "No Mythologies To Follow" je opravdu svébytné originální album, stejně jako zpěvačka. Jak může lehce odpuzovat diváky svým vzhledem, tak její tracky jsou naopak maximálně přitažlivé. Přístupné, chytlavé, popové refrény a hooky MØ nesmírně jdou. Stačí smíchat clapy či drum machine s trumpetami a je tu hit jako "Pilgrim" nebo "XXX 88" s Diplem.

Rozjeté cinkací elektronické vychytávky a synťáky se střídají s vyloženě vintage vokálně táhlými baladami, mnoho skladeb svým aranžmá však zní retro i futuristicky zároveň. A zatímco původní verze alba z března 2014 s dvanácti stopami byla kritizována za to, že oproti předchozímu EPčku přinesla jen pár nových skladeb, výrazně rozšířená deluxe verze a později reedice prokázaly, že různorodý zvuk MØ dokáže udržet dále.

Karen samozřejmě pomáhá její výborný hlasový styl, díky kterému může stále překvapovat. Těžko najdeme vokální repetitivnost mezi písněmi. Často si pomáhá několika vrstvami hlasu, takže zní jako celá dívčí skupina. Koneckonců na reedici je zařezen i cover, nebo spíš remake "Say You'll Be There" její milované kapely Spice Girls.

Před excentrickou holkou s copánkem tak leží nelehký úkol pokračovat v tvorbě chytlavé hudby, aniž by se opakovala. Proti své konkurenci se jasně vymezila pozitivnější a přístupnější produkcí. Na druhou stranu texty nejsou o nic méně depresivní. Působí však uvěřitelněji, realističtěji, zaznamenané životní problémy a traumata mladé Dánky nepůsobí oproti sdělením stejně starých kolegyň tak snově.

Pokud bych měl radit, doporučil bych MØ dělat dál friendly melodie s na první poslech líbivými hooky. Schválně si nechávám na poslední odstavec zhodnocení "Walk This Way". Energický indie popový hit s jednoduchou rádiovou strukturou, elektronickými beaty, drumy a klávesami a nasamplovanou kytarou je pro mě totiž singl roku.