Předskakující Blitz Kids absolvovali svůj krátký set už o půl osmé a byť jejich debut "The Good Youth" patří k příjemným překvapením na pop-punkové scéně, z publika na jejich snažení dohlíželo sotva pár desítek fanoušků. Kapela ale hrála s takovou energií jako by jich tam bylo stokrát víc. Skvěle odsýpající koncert, který dal v mnohém vzpomenout na jarní zastávky You Me At Six a All Time Low (jimž Blitz Kids rovněž předskakovali), tak brzdil jen příšerný zvuk, díky němuž byly vokály i kytarové linky přehlušeny údery do blán bicích.

Velmi podobná situace nastala i u následujících Marmozets. Opět vynikající debut "The Weird And Wonderful Marmozets", opět skvělý výkon a nasazení formace, jejichž post-hardcorově řvoucí zpěvačka Becca Macintyre se navíc vydala zařádit si do davu a opět velmi špatný zvuk, které veškeré pozitivní aspekty přebíjel.

Blitz Kids slíbili návrat v únoru, studenti triků od Dead Sary, The Dirty Youth či raných Paramore zase naznačovali léto. Snad se tedy obou skupin za lepších technických podmínek ještě dočkáme.

A jestliže předskokany ty nejlepší časy teprve čekají, u Taking Back Sunday už se naopak dá hovořit o pomalém ústupu ze slávy. Sice stále ještě vydávají slušná alba (zvláště "Flicker, Fade" z jarní novinky "Happiness Is" zůstává dosud nepřekonanou žánrovou bombou letoška), ale komerčně nejúspěšnější období si prožili kolem roku 2006 a není příliš pravděpodobné, že se na tom v nejbližší době něco změní. Oproti mladým a nadějným z počátku večera tak jejich koncert v prvních minutách připomínal spíše středoškolský sraz spolužáků po letech.

Bylo znát, že osm let od "Louder Now" jsou z frustrovaných mladíků tátové od rodin a spíš než s natlakovanou agresivitou bojují s rostoucími pupky. Také fanoušci ze svých teenagerských let už vyrostli a na své tehdejší modly se alespoň zpočátku koncertu dívali ani ne tak s instantní euforií jako spíš s opatrným očekáváním. S každým dalším songem ale vzájemný stud opadával a radost nabírala na síle. A to nejen v obecenstvu, ale také na pódiu. Dlouhovlasému Adamu Lazzarovi zkrátka chvíli trvalo, než se z laxního příchodu s cigaretou v koutku úst proměnil v toho naštvaného divočáka oběšujícího se na šňůře od mikrofonu, jak si jej pamatujeme z videoklipů.

Mezi songy "A Decade Under The Influence", "Faith (When I Let You Down)" a "Better Homes And Gardens" se zpěvák podělil, že kytarista John Nolan byl v Praze na svatbě nebo že cítí mariuhanu a na moment po ní zatoužil. Fórky a pomrkávání na slečny v publiku, v němž jste mohli potkat i Kaye Buriánka (Sunshine, F V T V R E) či Lukáše Vyhnala (ex-Clou), ale s každým dalším refrénem braly za své, protože v zakouřeném klubu a s podstatně vytáhlými bicími měl frontman kolikrát co dělat, aby vše uzpíval. Se složitějšími party mu ale pomohli kolegové Nathan Cogan a John Nolan, takže až na vynechávání koncovek a občasnou nesrozumitelnost to nebyl až takový problém.

Mnohem horší ale je, že když se díky senzačním "Flicker, Fade", "Cute Without The 'E' (Cut From The Team)" a výstavní práci s dynamikou v "MakeDamnSure" kotel konečně změnil v nekontrolovatelně zběsilou zábavu, Taking Back Sunday koncert po necelé hodině utli a bez přídavků nebo důstojného rozloučení nadobro zmizeli z jeviště. Slibům z rozhovoru pro musicserver o odehrání materiálu ze všech desek tak nedostáli.

Ačkoliv tedy první splátka proběhla, čeští fanoušci a neworské emo-rockové ikony spolu mají nevyřízené účty i nadále. Čekat na koncert tolik let a pak místo plnohodnotné show obdržet jen zkrácený festivalový set se špatným zvukem bylo sice lepší než dostat drátem do oka žiletkou do ruky, přesto se ale nejeden návštěvník vracel domů s pocitem určitého ošizení. Tak snad příště?